Zimní dovolená

O čem to vlastně celé je

 Termín zimní dovolená označuje dnes již tradiční výlet, který organizuje Martin Veselý. Až nedávno (loni, či předloni) se z této akce stala výběrová – leč oficiální akce Collegia Cibia. O tom, copak je tato slovutná, ačkoli nyní spíše skomírající, společnost zač, se rozepíši asi v nějakém dalším příspěvku, nebo ne. Informace najde kdokoli na našich stránkách collegiumcibium.webnode.cz.

Zimní dovolená znamená vždy prodloužený víkend v nějakém výjimečném koutě naší republiky. Je dobré, když se v okolí našeho bydlení nachází nějaký regionální pivovar a pokud se tam ještě vyskytuje hrozen mini pivovarů, je to místo zaslíbené. Na cestu vyrážíme vždy odpoledne v den, kdy se koná na naší UNI Den otevřených dveří. Ten bývá ve čtvrtek a návrat bývá vždy v pondělí.

Martin takhle původně jezdíval s Kubou P., později vyrazil s Davidem T. na Rujanu, a pak se skupina krapet rozšířila o další mužské členy. Nejprve o mě a Hrubajze, když jsme jeli v roce 2012 do Broumova, rok na to jsme rozšířeni o Weiskyho jeli volit prezidenta republiky na Mikulovsko, v roce 2014 jsme rozšířeni o kpt. Petra Karlíčka, ale už bez Hrubajze jeli na Telčsko, letos vyhrál Jindřichův Hradec a okolí a Hrubajze nahradil Kuba D. Jeli jsme tedy v tomto složení: Martin (prezident CC), Sgt. Weisky, Kpt. Karlíček, David T., Kuba D. (má v okolí babičku s dědou) a já (Ppor. Zubajz).

Lokalita okolo Hradce je na pivovary poměrně bohatá. V samotném městě jsou hned dva. Černý orel hned na náměstí a pak za rybníkem Vajgar je mini pivovar Pánů z Růže. V asi 25 km vzdáleném Popelíně je mini pivovar, v Kamenici nad Lipou rovněž. Nedaleko Hradce leží Třeboň, která v sobě skrývá větší pivovar Regent.

Den otevřených dveří je vždy pro mě hektické období. Když končil, byl jsem moc rád, protože dovolená začínala. Vyrazili jsme na vlak sbaleni ze školy. Já ještě musel do města, tak jsem chlapce včele s prezidentem potkal u Rychty z níž akorát vycházeli. Weisky a Petr měli nastoupit v Praze. Ústí – Praha byla tedy jen v režii prezidenta, Davida, Kuby a mě.

Cesta

Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Začali jsme makat už ve vlaku. Nejprve mě rezident požádal, ať mu koupím něco u Vietnamců, neměl jsem totiž na cestu žádné pivko. No tak jsem mu koupil Gambáče desítku, ať s poměje. No dopadlo to, že jsme ji ochutnali všichni. Fuj. Jinak jsme v batůžku schovávali nějaké ty dědky, sem tam měl někdo nějaký svůj speciálek.

Pravé hody nastaly na cestě z Prahy. Tady Kuba ještě něco dokoupil v Bille na lahváku. Weisky měl snad Cvikov a Kout na Šumavě ze své hospody, Petr měl taky nějaké dobrotinky. Točil se tam ejlík, dvanáctky. No prostě jsme za chvilku už docela byli. K zakousnutí byl takovej ten šílenej salát (něco jako vlašák) do nějž se máčí rohlíky a tak se to jí. Tomu jsem nikdy moc nepřišel na chuť. Ale Weisky měl s sebou svoje oblíbené prkénko (každou dovolenou ho v ubytovacím místě nechá).

Přesedalo se ve Veselí nad Lužnicí. Akorát se stihla jednička v nádražce. Žel tam měli akorát Pardála. Vařit taková piva by mělo být trestné. Ale nejhorší pivko je žádný, že jo. Dorazili jsme za tmy do Hradce. Moc se mi chtělo čůrat. Naštěstí se přede mnou tyčil vysoký jehličnan, a tam jsem pak chodil si ulevit prostě pokaždé, když jsem se ochomýtal okolo a potřeboval jsem.

Potřebovali jsme najít naše ubytování. Prezident objednal příjemný penzionek hned naproti zámku. Našli jsme ho celkem svižně. Zajímavé bylo, že mi město skoro vůbec nepřišlo povědomé. Byl jsem tu v roce 2011 na konferenci asi čtyři dny a pamatuji si ho úplně jinak. I to náměstí jinak, nenašel jsem tu onen obchod s rumy a rumovou kosmetikou, muzeum na 15. poledníku, nějak jsem se vůbec nemohl zorientovat. Kde to bylo? Asi prostě jinde. V jiné jindřichohradecké dimenzi. Každopádně jsme ubytování našli, paní nám ukázala pokoj. Bylo to v podkroví. Ubytování vlastně bylo určeno spíš pro rodinu s dětmi, ale my se tam taky krásně vešli. Měli tam kuchyň a WiFi a stolek. Pokoj byl otevřený uspořádaný víceúrovňově, do klidové zóny k postelím se šlo po schodech. 

Dlouho jsme se nezdržovali, rozhodili jsme si postele (jeden pokoj: manželská David&prezident, samostatně Kuba, Weisky; druhý pokoj: manželská Petr&já) a šli do víru města. Už jsme byli řádně rozcvičení, tak jsme neomylně zašli na místní pivo vařené v Černém orlovi. Zprvu mi moc nechutnalo, bylo to takové jahodové. Ale na druhou stranu originální. Měli tam hezkou servírku, která byla asi dost nerada, když nás každý den viděla. Pak byla asi dost šťastná, když jsme jí v pondělí řekli, že už odjíždíme.

Ale první večer jsme zakončili v místní pivnici s Plzní, kde už zavírali, ale hodní lidé uvnitř nás ještě nechali na minimálně čtyři kusy. Byl to už takový mňoukavý večer, tak jsme se družili sami opilí s ještě více opilými. Nebyli to žádní myslitelé, ale nechali nás tam. Jeden měl nějaký kecy na Petra, ale dopadlo to v pohodě. V lokále měli parádního psíka. Ten byl ze všech nejlepší. Pak už moc nevím. Dorazili jsme na ubytování. Vím, že jsem si šel dát ještě cigárko, vím, že jsem se koupal a pak jsem viděl, jak Weisky spí na gauči dole. Kluci zmizeli, byl jsem jen s Kubou. Spánek.

Třeboň

 

Ráno vstal první David, postupně nás z pelechů vyháněly potřeby odmočit kus té noční dřiny. V plánu byl na pátek výlet do Třeboně. Ale vypravovali jsme se jako vrabci z Čech. Kuba došel nakoupit a koupil vejce, slaninu a tak. Lahváč byl samozřejmostí. Každému nám udělal za zvuků osmdesátkového hitu Upside down od Diany Ross pouštěného z mobilu vnořeného do hrníčku vejce se slaninou na přání. Pak odjel stopem za babičkou. My jsme se vypravili až na poledne. Za dveřmi jsme zjistili, že jsme asi na chodbě rozbili květináč. Fotky v mobilu nám trochu ukázaly, naší zvířeckou povahu počínajícího dne. Do Třeboně je to kousek a jede se tam autobusem. V autobuse jsme zkritizovali plakát na film Díra u Hanušovic a otevřeli pivní speciálek, co měl někdo ještě v batůžku. V Třeboni jsme našli malý domek, kde točili a kdybychom přišli dřív, měli by i kapra. Výzdoba byla velmi podivuhodná, mohli jste si tam koupit obraz od místního umělce, mohli jste se obdivovat socialistické heraldice na rozličných předmětech. Taky tam bylo tak nějak divně studeno. Připomínalo mi to průměrnou polskou hospodu. Klukům se tam ale líbilo, tak jsme vytrvali. Pak se ovšem ozval hlad a šlo se do města. To jsme prošli na můj vkus až příliš rychle. Žádné větší zastavení se někde a obdiv prastaré architektury. Weisky někomu zavolal, myslím, že to byl on, a našel hospodu, mezi tím jsme uviděli Kubu, jak jej přiváží děda a babička. Tak jsme ho vyhulákali a už se k nám připojil. V hospodě jsme si něco dali k jídlu, myslím, že jsem vše spravil polévkou. Možná i něčím dalším. No a po o následovala prohlídka pivovaru. Weisky zaběhl koupit lístky, bylo to docela drahý nějakých 180 korun. Vyfasovali jsme takovou paní, která asi nebyla zlá, ale výklad byl pro návštěvníky lázní a tak byl dost ze široka a dost mě štval. Význam slova Regent, Jakub Krčín, rybníkáři jako první ženisté a tak. David byl toho docela rozlícen. Konečně přišla ta chvíle, kdy se točilo pivko. Kdyby nebyla taková zima, bylo by to lepší. Bylo to ve sklepě. Natočila nám dvě. Pak byl konec. Ha! Jenže, když jsme šli už ven, zjistila, že jsou zamčené dveře a musí celý pivovar proběhnout. To bylo znamení! S Kubou jsme zaběhli zpět a natočili si ještě jeden kalíšek. David hlídal dveře. Pak už se šlo ven úplně a do sklepa na pivko, kde za Weiskym přišel nějakej jeho kámoš. Našli jsme bus a vyrazili zpět. Obligátní vyčůrání u jehličnanu, možná nákup lahváčku na nádraží v kiosku. To už nevím.

Večer jsem zase chtěli do té oblíbené hospody s Plzní (U Šmiků), bylo tam dost plno, ale hlavně. Byla tam nejodpornější vrchní na svět. Úplně blbá a drzá. A ještě povýšená. Začalo to tím, že si nás moc nevšímala, ačkoli jsme pozdravili. Ale pravda, bylo tam dost lidí. Pak jsem si objednali pivo a poprosili o jídelák, řekla že donese. Nedonesla a jízlivě se ptala, co že si jako dáme. Nabídka byla hospodská. Nakládaný hermelín byl normální čerstvej hermoš přelitej olejem s nakrájenou cibulí, možná i s kečupem, to bylo děsivý. Kuba jí docela vynadal, já tam už nechtěl vůbec jet, tak jsem zaplatil a čekal venku. Kuba o chvilku přišel, počkali jsem na kluky, pobavili se s místníma a hledali hospodu. Kouzelný bylo, že do této hospody s námi nešel David, neb šel domů již spát, ale domov nenašel, za to našel bezpečně tu hospodu, tak se k nám ještě posadil. Pak na chvilku pokračoval do hospody poblíž, kde měli Kozla. Tam jsme seděli, popíjeli, debatovali asi o všem. Už nevím. Pamatuji si, že vedle seděly dvě holky. Jedna z nich byla opravdu hezká, zajímavá. Tak jsem jí to nejprve já a pak i Kuba venku řekli. To nás tak nějak hezky navnadilo, že jsme si ještě dali. Pak se již šlo do ubikací. Tentokrát již bez extempore.

Sobotní pochod smrti

 

V sobotu ráno, Kuba s Veseláčem koupili celé plato vajec. A celé jsme ho snědli, zase se vyráželo skoro na poledne, ale tentokrát to bylo horší. Bylo před námi 28 km. U nás jen jeden lahváč pro všechny a cestou nikde žádná hospoda ani krám ani Vietnamec. Nic. Navíc KČT na Jindřichohradecku je banda Čumrdů, nebo vtipálků. Cílem byl Popelín. Místo s malým pivovarem. Odměnou po delším pochodu. Ale cesta vedla nefalšovanou bažinou. Místy nesmyslně kličkovala mezi stromy. Ale zase byl krásný ten meandrující náhon. Ten se mi opravdu líbil. Ale ta žízeň byla obrovská. Dokonce jsme se usmysleli, že prezidentovi pivo ukradneme a vypijeme. Normálka se osnoval puč. Kuba jej nakonec získal, ale prezident vahou svého úřadu se naštval a pivo zabalil. Dali jsme si až v půlce u velkého Ratmírovského rybníka. Poslední vlak z Popelína nám jel někdy okolo osmé, a cílem bylo hlavně taky trochu pobejt v té hospodě. Nakonec jsme dorazili. Pivko chutnalo jako křen. Kubovi byla neustále zima (Petr diagnostikoval psinku – klepání a uhynutí). Chlapci šli na prohlídku pivovaru, já zůstal a hlídal bagáž. Popíjel jsem. K jídlu jsem si dal hned dvě klobásy, protože to fakt bylo potřeba. Čas tam žel utíkal rychle. Nakoupili jsme do plastu, vyrazili asi 1 km na nádraží a jeli do Hradce. Petr odjel do Prahy dělat rozhovor s Pavlem Kohoutem. V Hradci na Černého orla a Kozlí pivko. Kluci postupně odcházeli spát, nakonec jsem zůstal doma do půl třetí kecat s Weiskym a prezidentem na kuchyňské lince s lahváčem v ruce. Bylo dobře.

Neděle do Kamenice a zpět

Byla otázka, o s námi v neděli. V plánu bylo navštívit Pavla Kopačku v pivovaru Kokeš. To jsme se nějak minuli. Ale po klasické snídani jsme vyrazili na nádraží, kde čekala úzkokolejka a přeci jen jsme do Kamenice vyrazili Prezident měl v plánu jít na pochod asi patnácti kilometrový. Jeho voliči se ale vzbouřili dali to najevo již v kamenickém podniku u nádraží, kde jsme si dali polívku. Po polívce přinesené mladou vrchní s popelovým hlasem, se šlo na náměstí. Náměstí je pěkné místo, je tu dominantní zámeček. Před náměstím jsme zahlídli otevřenou hospodu, tak jsme jen na jedničku zašli a zůstali tam do tmy. Pak se už jen jelo domů. V Hradci jsme na nádraží dlouho obdivovali z venku bar Sibiř, až nyní přišel čas jej ozkoušet i uvnitř. Byla tam zima jak sviň. Název tedy seděl Dost tam smrdělo a pán, co točil se schovával za takovým hadrem a tvrdil, že pivo pije jen v červenci. Asi člen církve husitské nebo tak něco. Dali jsme jedničku pryč. Obligátní Černý orel a pak ještě Pivovar pánů z Růže, ale tam měli zrovna zavřeno, ten stojí až za Vajgarem, kousek od místa, kde jsme kdysi bydleli s památkáři. Joo, to byly časy 2011. To už není pravda. Po neúspěchu v mini pivovaru se šlo zasejc do Kozlovny. Tam už jsme to znali a vrchní tam byla vždycky fajn. Dokonce jednou v předešlých dnech okřikla Kubu, že moc řve, a že prý nemáme zpívat, že se to všem úplně nelíbí, ale pak jsme si stejně zazpívali Klobouk ve křoví. Tady v neděli jsme už v omezenější sestavě rozprávěli o vesmíru a všehomíře. 

 

Pondělí – domů

Pramínek písku v hodinách nečeká,
i hlídka má jednou skončí,
doplujeme i když je cesta daleká,
Bůh nás nikdy neopustí.

 

Nastal čas se zabalit a odjet. Zabalili jsme se a odjeli. Před tím, nám paní odpustila květináč. A byla ráda, že už jedem. Kuba jí řekl, že ji jeho rodina zná a tak se vřele pozdravili. Slečna v Černém orlu byla ráda, ale nakonec jsme jí určitě taky trochu chyběli. NA cestu se koupilo něco toho plytkého salátu, nějaké lahváčky a jelo se. Jeli jsme ve společnosti nikterak pohledné starší paní a ještě hůř na tom byla její dcera, což paní o své dceři řekla sama, aniž bychom o to žádali. Nemýlila se. Vlak se trmácel na sever, až dojel do Ústí nad Labem. Tady bylo cca okolo čtvrté a byl čas zaskočit k tradičnímu Vlastenci a zeptat se kolegů, jaké bylo jejich školení o novém zákoně. Když jsem se zeptal, dívali se na mě poněkud závistivě, že jsem tam nemusel být. Joo, to se stává, když si člověk naplánuje dobře zimní dovolenou.