Malý Dobroň, když mu bylo šest, rád chodil do knihovny a chtěl se vzdělávat. Problém byl v tom, že neuměl číst, uměl se akorát podepsat a uměl skoro bez postranních koleček jezdit na kole. Ale v knihovně si našel hezkou obrázkovou knížku plnou písmenek a přinesl si ji na stůl k oknu. Knížka byla plná písmenek a obrázků různých uměleckých děl a fotografií různých pánů v tmavých oblecích. Jak tak na knížku Dobroň koukal, zjistil, že písmenka nerozluští a to jím hluboce otřáslo. Nevěděl, co dál. Knížka byla ale hodná a bylo jí Dobroňe líto. Přemýšlela, jak to udělat, aby mu všechno to, co sama ví předat. Protože byli u otevřeného okna, poprosila knížka vítr (tak, jak to umějí jen knihy), aby chvilku nefoukal, aby se malému Dobroňovi chtělo spát. A stalo se, zanedlouho již malá hlavička spočinula na rozložitých stranách dobrotivé knížky. Znovu knížka poprosila vítr o pomoc a s jeho pomocí hladila svými stránkami malou dětskou hlavičku a mocným zaříkadlem se mu dostala do snu. Malému