Zubajzův blog

Dóm a střešní krajina Na Mikuláše 2015 vypadalo ráno Ústí, jako by leželo v Mlžných horách. Když jsem vyrážel v osm na vlak, nebylo vidět ani na krok. O hodinku později v okolí Žernosek mi přijde, že se to moc nezměnilo. Sudetsky podzimní, vlezlé počasí. Člověk by den nejraději strávil v posteli. Dnes se nespalo dobře. Budil jsem se celou noc, zdály se divné sny. Až na jeden, ten poslední ten byl fajn. Bylo to o královně Třezalce v šedé bundě a černých kalhotách stoupající do kopce na hrad. Stoupal jsem taky, jinudy, ale stále jsem ji měl na dohled, překvapilo mě, jak jde přímo svahem, že tu udýchá. Prostě, je dobrá. Já šel po cestě. Přes nějaká stavení, skoro jako chaty. Měl to být hrad Blansko, ale vypadalo to úplně jinak. Byly tam nádherné výhledy, vyfoukané nebe. Teda do určité výšky, než jsem přišel nad mraky. Chvilku jsem šel přes dům, kde bydlel jeden manželský pár, ve snu je kdosi jmenoval. Zvláštní, šel jsem přitom sám. A ve snu mi ten kdosi vyprávěl, že před ned

Drážďany 2015 I začíná se cesta do Drážďan. Začala klasicky hekticky, po poklidné kávě ze své zánovní moka konvičky na ještě zánovnější plotýnce jsem při balení zjistil, že nemám Kulturní pas (Kulturpass). Ještě nedávno ležel na stole. Všecko jsem prohledal, vyházel, přeházel, ale nemohl ho najít. Já zuřil! Byl jsem na sebe tak naštvanej, že jsem si chtěl při nejmenším nafackovat. Řešení bylo jediné, zkusit Infocentrum, jestli maká i ve svátek (bylo 17. listopadu, úterý, tudíž volno v práci). Odjezd se posunul. Dole na Míráku bylo v „Íčku“ naštěstí otevřeno. Tomáš Jeník alias Tomiš, chlápek, co studoval KHR nejdéle ze všech, tam seděl a dělal muže za pultem. Z dálky mě viděl, zdravil a nabídl mi v tom deštivém dni kávu. Vysvětlil jsem mu situaci a požádal o Kulturpass. Dostal jsem jej a brzy jsem už stepoval na zastávce a čekal na dvaapadesátku. Dorazil jsem na Hvězdu a Honza s Terezou se už vypravovali. Za chvilku jsme už seděli v autě na cestě směrem do Drážďan. Měl jsem připr

Mám rád cestopisy, dobrodružné cesty a prostě chlapíky, co si umí poradit. Protože asi sám takový nejsem. Už od dětství, kdy mi táta četl převyprávěné příhody Odyssea a Tarzana a pak jsem si o tom četl sám. A sám jsem si vymýšlel příběhy a různě je obměňoval. A tak jsem se ve svých hrách a duševních sněních přidával k Tarzanům, Odysseům, Luku Skywalkerovi, Supermanovi a Batmanovi a jako jim pomáhal a byl k užitku. No a jednou, už později, kdy moje duševní příběhy a sny nabyly nových dimenzí, přečetl jsem si na koleji v nějakých novinách, že v Teplicích vystavují obraz Záliv smrti. Že ho namaloval jistý Payer. To se psal rok, bratru 2005 možná 2006, asi by to šlo dohledat, ale nač se zdržovat s přesností. O obraze je možné dočíst se tady . Naživo jsem dílo neviděl. Ale udělalo to na mě dojem, ta velikost plátna a ten popis celé scenerie. Beznaděj.  Byla to doba, kdy jsem ještě neměl moc internet a na Wikipedii se často psalo, že článek je pahýl. A o Payerovi jsem věděl jen to, co s

Selfíčko s Earnanem Na svatého Václava vyšlo letos pondělí. Tedy fajn věc, protože to znamenalo prodloužený víkend. Byl jsem u mamky v Kolíně. Venku svítilo sluníčko a všechno lákalo, opustit ty čtyři stěny bytu a  vyrazit ven. Mámě se taky chtělo jít, nebo jet, na krátký výlet. Jenomže, my než se vypravíme, to je jako vrabci z Čech. Nakonec bylo dohodnuto, že pojedeme na malou obchůzku po okolí Kolína. První destinací měla být nově opravená vodárna, druhou Křečhoř, památník bitvy u Kolína. Stavili jsme se autem pro sestru. Honzi klasicky zůstal doma pařit, skajpovat a koukat na YouTube. V plánu bylo prohlédnout si vodárnu a její okolí. Sestra vzala Earnánka a vyrazili pekelným tempem, až to bylo trochu nepříjemný. Bohužel nápad, projít že, mělo víc Kolíňáků, mnohem víc, a žádný z nich neopomněl s sebou vzít psa. Náš malý jezevčík je žel horká hlava a sjednává si respekt i u psů o několik hlav větších. Některý to přejde, některý žel nikoli. Tak jsou procházky s ním vždy plné ostr

Dny evropského kulturního dědictví jsou fajn. Mám je z cyklicky se opakujících kulturních akcí skoro nejradši. Moc rád vzpomínám na takový víkend 2014, kdy jsem tyto akce trávil v Ústí. Tradičně se s mamkou a sestrou účastním celodenních exkurzí, které pořádají Památky pro život, Muzeum v Kolíně a místní historici. Letošní sraz byl až od desíti na Husově náměstí, trošku jsem myslel, že se podíváme do Wallenfelsova kostela husitské církve, ale v programu to zařazeno nebylo. Tak snad příště. Kostelík je to moc pěkný postavený na počátku třicátých let podle projektu Vladimíra Wallenfelse (Kotěrova žáka). Symbolicky stylizuje holubici připravenou ke vzlétnutí. Cílem nebyl kostel, ale pomník. A to ne ledajaký, Husův pomník navržený Františkem Bílkem. Pomník byl odhalen v září 1914. Je to trochu unikát. Veliké soše předcházel návrh v malém provedené. Bílek si myslel, že jej prostě zvětší a bude to stačit. Žel to vypadá trochu jako pindík. A představa, že byl naproti radnici hned ve

V Tatcích ve Středočeském kraji stojí hřiště. Místo, kam jsme na sklonku komunismu a počátku nové doby chodili s vrstevníky trávit čas. Nehrály se tam žádné hry, vyjma obligátního fotbalu, spíš jsme se tam setkávali a socializovali. Stála tam taková podivná konstrukce z vláknocementových (nebo azbestových?) vlnitých desek na takové trubkové konstrukci. K čemu to vlastně mělo sloužit nevím, snad aby během fotbalu nepršelo na kola, protože zápas se odtud sledoval dost blbě. Tady se hojně ručkovalo a skákalo z trubky na trubku, houpalo se, přitahovalo, machrovalo a všelijak blblo. Vedle toho byly staré kabiny. Spartánské zázemí tateckého fotbalového týmu. (Asi půl sezony jsem byl taky jeho členem jako mladší žák)- Za tímto stavebním souborem tekla struha, přesněji Jezírkový potok. Je tam dodnes, pramení v tzv. Jezírku za obcí poblíž kravína a teče obcí okolo hřiště k Figuře – tateckému lesíku – na Milčice. A za kabinami stálo několik stromů na břehu struhy a na větvi jednoho z nich by

Napsal jsem, že na bukovinu rád nejezdím. Ale kam rozhodně rád jezdím, jsou Plasy. To je perla západních Čech. Cisterciácký klášter a Metternichové a všechno okolo je tak silné a magické. A existuje skupina lidí, kteří to kouzlo vidí jakbysmet a tak tam spolu už deset let jezdíme za kamrádem, kastelánem Duchym. Ačkoli letos bylo spoustu překážek a nevědělo se, kdo kdy přijede, Plasy být prostě musely. Tentokrát jsem do Plas jel i já autem jako řidič. Vezl jsem Kubu a první noc jsme si tam užili sami a čekali na  zbytek. Kastelán Duchy nás uvítal několika zdrcujícími zprávami. Tak například Falešňák netočí v Zámecké a hned další, Špice je zavřená. Co budeme dělat? Kde si dáme azzu po tatarsku, játra na roštu, kde budeme povalovat pytlíky od čaje na ubrusech? Dostali jsme pokoj 21, H + T (viz dále) měli 22. Trochu mě mrzelo, že jsme neměli náš oblíbený pokoj v rohu u kulatého stolu. Tam bydlel Rybíz (průvodce, student FSE UJEP) Přesto naše kroky do Zámecké vedly a vsítili jsme každej