Zubajzův blog

Zasloužená   Nejbezpečněji se cítím v knihkupectví nebo v hospodě. Nejlépe v antikvariátu a v pivnici. Tam vím, co asi tak nastane, jak se ostatní chovají, jak se chovat a něco si vždycky vyberu. Tak jsem si sedl do Vodoucha. Potom, co jsem hodinu brouzdal bez duše anonymním dopoledním Žižkovem, hledal útočiště, až ho našel v antiku asi 300 m od hospody. Tady mi listováním pomalu tál čas jak jarní sníh. Koupil jsem si paměti Chagalla a čtu si. Devět minut po otvíračce je tu patnáct lidí. Čtyřicet minut po otvíračce je narváno. Mám jen pivo – vypadám jako exot. Až přijde pan L., dáme jídlo, další piva a budem vypadat normálně. Konečně. Všude kolem jsou lidi bez tváře. Plečnik byl prostě kádr - krásnej kostel.  

Taxíky u nádraží čekají na hosty veletrhu i v noci   Bokem a úplně mimo Jednou v březnu ve čtvrtek večer se Jindra Zajíc loučil s památkovým ústavem. Tonda si připravil přednášku o zajících, Vítek měl škrabošku zajíce. Jindra pil jak mušketýr. Bezedný Heinrich. Rozlučka do plnejch. Den poté ve vlaku přemítám. Od dubna tam Jindra prostě nebude. Je mi to líto. Kvůli lidem jako je on, který znám skoro dvacet let tam pracuju. A ti teď nějak moc odchází. Do muzeí, kde je prostě klid. Cesta na Buchmesse Slunce zapadá a Labe se červená, je to jako u moře. Denní teplota vzduchu se ještě nehodlá vzdát a zuby nehty se drží v tom příjemném intervalu, kdy stačí jen svetr s dlouhým rukávem a není nutná bunda ani kabát. Za okny vlaku ubíhají stromy lemující břeh. Pavel Zajíček mi recituje do sluchátek. A my jedem. Já jedu. Do Lipska na knižní veletrh. Dnes jsem si tak krásně proflákal den. Dopoledne porada na UJEP a pak konzultace se studentem. Potom jsem si vyzvedl knížky v květi

První bytovka - hlavní silnice - topoly - nahoře krkavci Je sychravé předjaří. Líní kosi hopkají po trávě na kamenné dlažbě nedaleko dominantního schodiště. Z oprýskaných dveří vyjdou dva muži a sestupují na cestu, v družném hovoru projdou udržovaným parkem a u místního prodejce naproti zámku zakoupí zásoby na celý den. Čeká je cesta do nedalekých hor, kde čekají ještě sníh a vtíravou zimu. Hledají informace o lidech, kteří v těchto místech žili a jsou dnes dávno pryč, jsou zapomenuti a pro mnohé zde jakoby nikdy neexistovali. Po nákupu jdou opuštěnou ulicí, až dojdou do Nového světa, ke staré pekárně a tam si něco stopnou až k hradu, odkud vyrazí dál… Toto není začátek špatného historického románu či povídky. Toto je začátek celkem běžného dne dokumentátora památek. Ten příběh se skutečně stal, a nestal se v daleké minulosti, ale v březnu roku 2019. Dva chlápci vyšli ze zámku Krásné Březno, kde sídlí památkový ústav. U Vietnamce naproti si koupili chleba a lahváče a šli na

Zaha Hadid - taková vsuvka mezi piva Tak nějak po letech jsem si řekl, že rozvířím stojaté vody této stránky a to trochu netradičním reportem z mé již třetí kavkazské cesty a tentokrát na téma pivo.  Připojeny budou i fotografie našich vypitých kousků, neb jsem se snažil každou značku si vyfotit. Jedinou, kterou letos vyfocenou nemám je stálice gruzínských piv – NATAKHTARI – pojmenováno je podle městečka severně od Tbilisi, kde mají prý velmi kvalitní vodu, stáčí ji i jako místní minerálku. Tohle pivko mají v Gruzii skoro všude a nezklame. Jelikož pivo na vandrech má málokdy teplotu, na kterou jsme zvyklí u čepovaných kousků, musím říct, že Natakhtari se dá vypít i z teplé tak 25-30 stupňů horké z plastové flašky. A to se kurva počítá! Navštívili jsme Rakousko, Ukrajinu, Gruzii, Ázerbájdžán a zase Gruzii v tomto pořadí. V každé zemi jsme alespoň jedno pivko dali. O českých se zde zmiňovat ani nebudu. V Rakousku na letišti jsme si čas krátili předraženým OTTAKRINGEREM – byli jsm