Přeskočit na hlavní obsah

Duch parní lázně



V roce 2008 se do mého okolí dostala skupina zajímavých výtečníků, pro které se vžil název Raubíři. Byli to mladí študáci (furt to jsou mladí študáci), měli plnou hubu keců, chuť na pivo, nebáli se žádného vtipu a byla s nimi sranda. Tak jsme se skamarádili.
Uběhlo několik let a já byl přizván na tradiční raubířský výlet pod převis poblíž německých hranic u Děčína. Letos jsem se pobytu pod převisem účastnil již potřetí. Tradice je to vřelá a milá a kuje se tam ryzí testosteron do diamantového lesku a pevnosti.
Přespání pod převisem se vždycky koná v zimě, v listopadu, prosinci, letos proběhl v lednu a je spojen s očišťujícím rituálem indiánské parní lázně. Dovolím si popsat ze svého pohledu, jak celá akce proběhla.
V sobotu ráno se probudím. Většinou se docela těším, tak nemohu dospat. Nyní je to jinak, trošku jsem se v pátek opil na Předmostí, tak narychlo ráno balím, dost se mi to vymstí, protože zapomenu spoustu věcí. Nakonec tak tak stíhám domluvený sraz před Pančou (obchod a hospoda), kde čeká s autem Hory. (Normálně jezdíme vlakem, ale Hory má nové velké auto pro rodinu).
V mém batůžku se skví: Dvě lahve bílého čůča. Trocha meruňkovice ze Želkovic, tři PETky Zlaťáku, dvoje fazole, naložené masko, chlebex, ešus, dvě deky, spacák nožíky a spousta kravin. Co nemám, je například mátový čaj a čelovka. Neopomněl jsem si ale zakoupit epesní gumový Kroksy v Normě, abych nemusel ťapat po studené zemi bos.
Doufali jsme, že bude sníh a mráz, ale polo deštivé počasí nás ubezpečilo, že si dáme saunu na blátě. Hory nabral kousek Oldyho, u Bohemky Jendu citróna alias Kubu a jelo se do DC. Tam se objevil David, nejstarší a nejhezčí z nás, strůjce inity a Míra z Mělníka toho času z Prahy. Později měl dorazit ještě Krisí pán.
Různě jsme se rozdělili a vyrazili na Maxičky s krátkou zastávkou vrácení lahvových piv v Děčíně v obchodě. Na Maxičkách jsme přebalil batohy, loupli posledního lahváče a vyrazilo se. Od teď až do večera nic nejíst ani nepít. Vydržel jsem to akorát já, ale byly časy, kdy to vydrželi všichni. 
Cesta pod převis trvá tak půl hodiny až čtyřicet minut. Jde se po asfaltce k rybníku, kde dřív stával mlýn. Pak už je to jenom kousek přes planinu, kde jsou otevřené chatky s dekami. Dá se tu i přespat. Ta cesta míjí potok vytékající přímo z toho rybníka. Ten potok teče kolem našeho převisu. Pod převis jsme dorazili okolo poledne. Rozhodili jsme si místa, kde kdo bude spát. David s sebou nic neměl, protože musel večer domů. Lehl jsem si na místo slámou trošku vystlané. Spal jsem tam loni s Oldym a Krisím, dole v nohách pak spal Kuba. Letos jsme to přes Krisího malou diverzní akci, kdy mě chtěl přestěhovat, praktikovali podruhé. Akorát se vedle ještě natáhl Hory. Míra spal z druhé strany převisu. 

Inity byla připravena z předchozích let. Proutěná konstrukce ve tvaru iglú na nás čekala. Díra uprostřed na kamení byla ale plná vody. Celkově se do ní stahovala voda ze sousedního svahu. Zkoušel jsem ji ešusem vylít, ale po chvíli se opět vrátila, nepomohly ani moje odvodňovací strouhy. Mezitím jsem vyrazili na dřevo a frndí (roští). E potřeba velikánská hranice, aby se pořádně roztopily kameny. Nahoře nad převisem je spousta dřeva. Tam jsme s Olďákem chodili a házeli dolů. Bylo to trošku mokré, ale to nevadilo. Kluci natahali kamení, ještě jsme doplnili frndí a tak kolem třetí, čtvrté již hranice obstojně hořela. A byl to zase oheň a čmoud jak se patří. Proutěná konstrukce se utemovala přinesenými dekami a igelitem. N2jaký dobrácký tramp nechal pod převisem velikou igelitovou plachtu. Moc jsme mu poděkovali. I slovo v cancáku jsme pro neznámého dobráka ztratili. 

Když se smrákalo staly se dvě věci, přišel Krisí a my zalezli do sauny. Na ohni se uvařila šalvěj s mátovým čajem na polévání kamenů. My se svlíkli a jeden po druhém nalezli do inity. Uvnitř jsme za pokřiku indiánského hej hej hejáhá, hejáhá, hejáhá vítali ducha parní lázně. Mají být čtyři cykly. První byl slabší, druhý lepší, třetí byl náhul. To se mi úplně klepaly nohy a myslel jsem, že upadnu. Vždycky po pokřicích následuje indiánská pohádka o létajícím pyji a zubaté vagíně. Když vylezeme ven jdeme se ochladit do potoka. Škoda, že nebyl ten sníh, to mohlo bejt úplně super.
Po třetí sauně jsem se oblékl. Taky jsem si zapomněl ručník, tak jsem se utřel do hadru. A začal si smažit konečně masko, protože jsem měl hlad jako sviň a chuť na pivko. No padlo to tam jako do Macochy. Postupně, po sauně, jsme vytahovali poklady svých batůžků a ochutnali všecko. Tu pivo z Krásné Lípy, tu krkovičku, Oldyho super wursty ve francouzských bagetách. Medový rum – ten byl tedy docela hnusnej. Chutnal Krisímu. Mrzí mě, že byl ode mě.
Letos chyběli ještě dva Raubíři, kteří jezdí pravidelně. Meďour a Ivan. První musel zůstat v práci a druhý se nějak zaklel a tak nejel. Tak doufejme, že pojede příště. David okolo deváté odešel domů za ženou. My ostatní pluli večerem dál k očištění vlastních duší.
No poměli jsme se krásně a okolo půlnoci jsem se již chytal ke spánku. V jakémsi limbu jsem cítil, že si se mnou Oldy hází, ale to už mě nijak nevytrhlo. K ránu jsem byl tak nějak mimo, protože jsem se nechtěl převalovat, aby nebyla zima. Ale spali jsme až tak do půl desáté. Když jsme vstali, Míra už byl pryč.

Ráno je ve znamení fazolí. Každý si na ohni udělá vlastní fazexy. Taky jsem měl svůj oblíbený eintopf. Musel jsem vysomrovat lžíci, protože tu jsem taky zapomněl zabalit. Krisí si kulinářsky uvařil i se žampiony. Pak byla ještě ranní káva, úklid a okolo poledne jsme vyrazili na Maxičky. Cestou se Kuba vykoupal v rybníku. Na Maxičkách každoročně zasedneme do hospody Dřevák. Letos tomu nebylo jinak. Mají tu ultra hnusnej Staropramen a klasickej Smažák. Oboje jsme zkusili, ale pak už radši lahvovou Plzeň. Hory nás pak hodil do ÚL. Tady klasicky na PRM. A tam bejt forever!

Duchu parní lázně, těšíme se všichni na Tebe již brzy příští rok.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Za malířem Milešovky a /píčis/ ve sklenici

Drážďany 2015 I začíná se cesta do Drážďan. Začala klasicky hekticky, po poklidné kávě ze své zánovní moka konvičky na ještě zánovnější plotýnce jsem při balení zjistil, že nemám Kulturní pas (Kulturpass). Ještě nedávno ležel na stole. Všecko jsem prohledal, vyházel, přeházel, ale nemohl ho najít. Já zuřil! Byl jsem na sebe tak naštvanej, že jsem si chtěl při nejmenším nafackovat. Řešení bylo jediné, zkusit Infocentrum, jestli maká i ve svátek (bylo 17. listopadu, úterý, tudíž volno v práci). Odjezd se posunul. Dole na Míráku bylo v „Íčku“ naštěstí otevřeno. Tomáš Jeník alias Tomiš, chlápek, co studoval KHR nejdéle ze všech, tam seděl a dělal muže za pultem. Z dálky mě viděl, zdravil a nabídl mi v tom deštivém dni kávu. Vysvětlil jsem mu situaci a požádal o Kulturpass. Dostal jsem jej a brzy jsem už stepoval na zastávce a čekal na dvaapadesátku. Dorazil jsem na Hvězdu a Honza s Terezou se už vypravovali. Za chvilku jsme už seděli v autě na cestě směrem do Drážďan. Měl jsem připr

Mezi bestiemi bez tváře

Zasloužená   Nejbezpečněji se cítím v knihkupectví nebo v hospodě. Nejlépe v antikvariátu a v pivnici. Tam vím, co asi tak nastane, jak se ostatní chovají, jak se chovat a něco si vždycky vyberu. Tak jsem si sedl do Vodoucha. Potom, co jsem hodinu brouzdal bez duše anonymním dopoledním Žižkovem, hledal útočiště, až ho našel v antiku asi 300 m od hospody. Tady mi listováním pomalu tál čas jak jarní sníh. Koupil jsem si paměti Chagalla a čtu si. Devět minut po otvíračce je tu patnáct lidí. Čtyřicet minut po otvíračce je narváno. Mám jen pivo – vypadám jako exot. Až přijde pan L., dáme jídlo, další piva a budem vypadat normálně. Konečně. Všude kolem jsou lidi bez tváře. Plečnik byl prostě kádr - krásnej kostel.  

Za Husem a přeci jinak

Dny evropského kulturního dědictví jsou fajn. Mám je z cyklicky se opakujících kulturních akcí skoro nejradši. Moc rád vzpomínám na takový víkend 2014, kdy jsem tyto akce trávil v Ústí. Tradičně se s mamkou a sestrou účastním celodenních exkurzí, které pořádají Památky pro život, Muzeum v Kolíně a místní historici. Letošní sraz byl až od desíti na Husově náměstí, trošku jsem myslel, že se podíváme do Wallenfelsova kostela husitské církve, ale v programu to zařazeno nebylo. Tak snad příště. Kostelík je to moc pěkný postavený na počátku třicátých let podle projektu Vladimíra Wallenfelse (Kotěrova žáka). Symbolicky stylizuje holubici připravenou ke vzlétnutí. Cílem nebyl kostel, ale pomník. A to ne ledajaký, Husův pomník navržený Františkem Bílkem. Pomník byl odhalen v září 1914. Je to trochu unikát. Veliké soše předcházel návrh v malém provedené. Bílek si myslel, že jej prostě zvětší a bude to stačit. Žel to vypadá trochu jako pindík. A představa, že byl naproti radnici hned ve