Zubajzův blog

Dny evropského kulturního dědictví jsou fajn. Mám je z cyklicky se opakujících kulturních akcí skoro nejradši. Moc rád vzpomínám na takový víkend 2014, kdy jsem tyto akce trávil v Ústí. Tradičně se s mamkou a sestrou účastním celodenních exkurzí, které pořádají Památky pro život, Muzeum v Kolíně a místní historici. Letošní sraz byl až od desíti na Husově náměstí, trošku jsem myslel, že se podíváme do Wallenfelsova kostela husitské církve, ale v programu to zařazeno nebylo. Tak snad příště. Kostelík je to moc pěkný postavený na počátku třicátých let podle projektu Vladimíra Wallenfelse (Kotěrova žáka). Symbolicky stylizuje holubici připravenou ke vzlétnutí. Cílem nebyl kostel, ale pomník. A to ne ledajaký, Husův pomník navržený Františkem Bílkem. Pomník byl odhalen v září 1914. Je to trochu unikát. Veliké soše předcházel návrh v malém provedené. Bílek si myslel, že jej prostě zvětší a bude to stačit. Žel to vypadá trochu jako pindík. A představa, že byl naproti radnici hned ve

V Tatcích ve Středočeském kraji stojí hřiště. Místo, kam jsme na sklonku komunismu a počátku nové doby chodili s vrstevníky trávit čas. Nehrály se tam žádné hry, vyjma obligátního fotbalu, spíš jsme se tam setkávali a socializovali. Stála tam taková podivná konstrukce z vláknocementových (nebo azbestových?) vlnitých desek na takové trubkové konstrukci. K čemu to vlastně mělo sloužit nevím, snad aby během fotbalu nepršelo na kola, protože zápas se odtud sledoval dost blbě. Tady se hojně ručkovalo a skákalo z trubky na trubku, houpalo se, přitahovalo, machrovalo a všelijak blblo. Vedle toho byly staré kabiny. Spartánské zázemí tateckého fotbalového týmu. (Asi půl sezony jsem byl taky jeho členem jako mladší žák)- Za tímto stavebním souborem tekla struha, přesněji Jezírkový potok. Je tam dodnes, pramení v tzv. Jezírku za obcí poblíž kravína a teče obcí okolo hřiště k Figuře – tateckému lesíku – na Milčice. A za kabinami stálo několik stromů na břehu struhy a na větvi jednoho z nich by