Žít Matiční

První bytovka - hlavní silnice - topoly - nahoře krkavci

Je sychravé předjaří. Líní kosi hopkají po trávě na kamenné dlažbě nedaleko dominantního schodiště. Z oprýskaných dveří vyjdou dva muži a sestupují na cestu, v družném hovoru projdou udržovaným parkem a u místního prodejce naproti zámku zakoupí zásoby na celý den. Čeká je cesta do nedalekých hor, kde čekají ještě sníh a vtíravou zimu. Hledají informace o lidech, kteří v těchto místech žili a jsou dnes dávno pryč, jsou zapomenuti a pro mnohé zde jakoby nikdy neexistovali. Po nákupu jdou opuštěnou ulicí, až dojdou do Nového světa, ke staré pekárně a tam si něco stopnou až k hradu, odkud vyrazí dál…

Toto není začátek špatného historického románu či povídky. Toto je začátek celkem běžného dne dokumentátora památek. Ten příběh se skutečně stal, a nestal se v daleké minulosti, ale v březnu roku 2019. Dva chlápci vyšli ze zámku Krásné Březno, kde sídlí památkový ústav. U Vietnamce naproti si koupili chleba a lahváče a šli na autobus číslo 19 do Ryjic, konkrétně na zastávku Pekařská. Chystali se dokumentovat drobné památky poblíž hradu Blansko.

Pekařská se jmenuje proto, že tam kdysi stála pekárna. Památkově chráněn pekárna určená pro dělníky z místních četných provozů. Ale postupem doby se i komunistům dělnická pekárna zdála zbytečná, tak ji zbourali.

K zastávce se jde ze zámku přes ulici 1. máje. Zapeklitá ulice. Zde obyvatelé svátek práce slaví zřejmě celý rok. Ulice zakrývá bývalé centrum Krásného Března, kde byl rybníček a náves a domky. Dnes – zmar. Celkově pojmenování Krásné Březno je jeden z největších myslitelných eufemismů tohoto kraje. Na konci ulice je vlevo rohový dům do L. Ještě v devadesátých letech tam byla hospoda. Dnes zeje prázdnotou a na odiv dává svou eklektickou fasádu. Jako zvětralé líčidlo vychechtaného klauna. Nedaleká budova místního vlakového nádraží je zabedněná jako řopík před válkou. Podchodem se jde na nástupiště, anebo ještě dál. Nikdy jsem nešel dál než na nástupiště. Až dnes. Pomyslel jsem si. Hltal jsem nové nápisy po stěnách podchodu, nová jména romských děvčat, nové sexuální nabídky, nová telefonní čísla. Na konci podchodu se nám otevřel Nový svět.

Nový svět, tak někdo pojmenoval tu ulici hned za kolejištěm. K zastávce Pekařská vedou dvě možnosti, ulicí Svádovská, nebo rovně, ulicí Matiční. Zvolit Matiční byla jasná volba. Bylo to blíž.

Chtěl jsem ji vidět a je to prostě nejslavnější ulice v Ústí… Matiční. Prypjať. Nebouchl tady Černobyl? Pokud ne, tak kdokoli bude o tom točit film, tak Krásné Březno je ideál a hlavní scény se dají točit zde. Čtyři bytovky za sebou, vysoké topoly a krákající vrány jako supi a boží soudcové. Nic. Zmar. Nic. A přesto tak nějak blízké. Proč tu ještě nejsou vzdělaní hipsteři z FUDu kvůli fotkám na Instagram?

Po procházce Matiční mi všechny postapokalyptické seriály a v Praze vymyšlené zápletky přijdou jako nebetyčná slátanina bez špetky životaschopnosti. Postapo je totiž tady. V Matiční ulici se stalo všechno, co známe z Falloutů, Metra 2033, Mad Maxe atp. Možná i včetně ghůlů a zombíků, připustíme-li do scénáře pervitin.

Matiční ulice

V roce 1998 se rozhodlo, že se postaví vysoká zeď, která oddělí cikány (Romy) od těch druhých.

Do debaty o zdi vstupují celebrity z Evropy, včetně prezidenta.

V roce 1999 se zeď na podzim postavila.

Krátce nato byla rozebrána a dnes je ohradní zdí v nedaleké ZOO při hlavní silnici (Ta hnědo-bílá).

Z bytovek v Matiční se lidé odstěhovali.

V roce 2009 vznikl článek pro MF DNES reflektující deset let po událostech. Tehdy byl obydlený poslední dům. V článku se hovoří o snaze bytovky zbourat.

V roce 2019 domy ještě stojí. V korunách stromů létají krkavcovití. Březno je stále Krásné.

Oba dokumentátoři v pořádku vyrazili do Ryjic a okolo hradu Blansko došli do stejnojmenné obce, kde bádali o místních drobných památkách a pak sestupovali pěšky do nedalekých Povrlů. Okolo devíti kilometrů v nohou, občerstveni a unaveni v pozdním odpoledni se vraceli zpět do Ústí. Města plného protikladů, které mají tak rádi.