Na magické hranici v Černém koutě

Jsem zpožděný jak rychlík Hutník, když začnou mrazy. Z tradičního zimního trojlístku výletů mi ještě zbývá představit jeden a to ten do Šluknovského výběžku, konkrétně do Jiříkova (Georgswalde). S klukama většinou jezdíme do zahraničních měst na víkend, například do Görlitz, Krakova, Wroclawi, Vídně, Budapešti a tak podobně, ale letos, kamarád Doktor navrhl, že by bylo fajn se podívat do Jiříkova, místa kde bydlela jeho maminka, neb se s bratry chystá domek prodat. V plánu bylo, večer v pátek po práci dorazit, roztopit chalupu, v sobotu jít na celodenní výlet s cílem pivovar Krásná Lípa, vrátit se do Jiříkova a v neděli poklidně uklidit a zmizet do Austie. Pro nedočkavce konstatuji, že jak jsme si naplánovali, tak jsme učinili. Takže, kdo už nechce číst dál, může jít třeba na kafe, nebo na kakao.

Letos se složení účastníků lišilo od tradičního Krakovského pokoje. Ticháč se rozhodl rekonstruovat byt a ačkoli prý doma usmlouval, že není nutné rekonstruovat topení, položka za podlahu jej vyautovala z účasti na našem výletě. Nebo se mu prostě nechtělo, to nikdo neví. Jeli jsme tedy ve složení Doktor, Kuba, Honza a já.

V pátek jsem se zabalil a odpoledne jsem měl být na značkách u fakulty. Přišlo mi to dlouhé, tak jsem skočil Na Růžek. Zavolal jsem Krisího, který sice měl doma trochu průšvih, ale stejně dorazil, nečekaně přišli i Filip s Davidem. Dal jsem si březňáckou jedenáctku – nic moc a pak dvanáctku. No prostě jsem si to začal dělat pěkný. V určený čas jsem se přesunul do Střížovické ulice, kam za chvilku přijel Kuba s Doktorem, naložili jsme se a vyjeli. Cesta ubíhala pěkně, jen byla tma, cestou nás zdržovalo v Krásné Lípě auto před námi. Ale zmákli jsme to a zastavili se ještě v Rumburku v Lidlu. Koupil jsem klukům Kinder vajíčka, zašpásovali jsme s Doktorem sérií debilních chlapských vtipů a dorazili k chaloupce.

Baráček je to poměrně veliký minimálně se sedmi místnostmi ve dvou patrech. Typická podstávka s obkládanými stěnami. Uvítala nás postarší fenečka Dita, trochu bázlivá, ale roztomilá. Večer jsme vyndali zásoby, otevřeli pivásky a rozbalili Kinder vajíčka. Doktor zatopil a provedl nás po domě. Už v něm nikdo nebydlí, tak chviličku trvalo, než se zbavil toho studeného pachu vlhkých stěn. No a začali jsme alko obžerství, popíjela se pivíčka, pojídaly okurky a klobásky a všecko, co kdo přivezl. Pěkně jsme se pomněli a okolo jedné šli spát já s Honzou v ložnici, kluci v místě našeho popíjení v obýváku. Moc si to ukládání nepamatuju, vím jistě, že jsem se podíval do všech koutů a usnul, co se mi zdálo, bylo tak podivné, že se mi to asi nesplní. Ale o tom později.

Ráno v sobotu jsme decentně posnídali a hotovili se k odchodu na autobus. Plán byl následující. Autobusem do Rumburka, odtud vlakem do Brtníků a pak pěšky do Krásné Lípy stezkou, která obchází Vlčí horu. Dle mapy měla trasa být cca 12 km dlouhá s mizivým přenížením. Minimální výškový rozdíl si ovšem představuju jinak, byly tam dost slušný krpály.

Šli jsme v Jiříkově kolem moc pěkných podstávek se secesními i historizujícími motivy, jsou rozesety působivě v krajině a mezi nimi protéká potok. Vypadalo to tam až malebně, ačkoli bylo patrno, že dávná krása místa je ta tam. Autobusová zastávka stála poblíž obligátně zkrachovalé fabriky. Přijeli jsme do Rumburka a kolem lorety k nádraží. Zde nás upoutala blikající světélka lákající návštěvníky místní nádražky. My trochu přihřátě zašli k blízké benzínce, kde funguje pekárna. Cedule na dveřích upozorňovala, že pekárna má do jedenácti. Vešli jsme a pochopili, že když v Rumburku někdo přijde do provozovny už čtyřicet minut před skončením pracovní doby, nesmí čekat vřelé přivítání. Paní prodavačku jsme zastihli v předklonu ždímající hadr na podlahu. Pozdravila nás a s pohledem jako John Malkovich přistoupila k pultu a co si dáme. Reagovali jsme tím, že jsme si zakoupili každý kávu dle libosti a koblížek a usedli ke stolečkům. Nerozpoznali jsme jemný náznak nelibosti, když nám paní místo porcelánových šálků dala kafe do papírových kelímků a koblížky do pytlíku. To na paní bylo asi moc, tak na nás otevřela dveře. Byl únor. Mrzlo. Po chvíli přišel typický Rumburan a mezi dveřmi se skoro až k zemi uklonil, pozdravil a s omluvou se optal, zda má paní chlebíčky. Že by si čtyři vzal. Paní měla, pán přihopkal, koupil dva sýrový a dva šunkový. Pán odhopkal směrem k nádraží. My lehce promrzlí dopili v rychlosti a jali se k odchodu. Papírové kelímky jsme hodili do koše a to už ženská nevydržela a vyjela, že má čistý pytlík a co si to jako dovolujeme. Kelímky jsme vyndali a vysublimovali. Naše kroky směřovaly k nádražce, kde mě dost nemile zarazila etiketa Staropramenu, optal jsem se slečny vrchní, zda mají fakt Staráč. Měli. Dal jsem si velký, kluci malý, Kuba limču. Usedli jsme k jedinému volnému stolu v klenuté místnosti vyzdobené po stěnách ukořistěnými čepicemi. Obsluhovala nás asi místní kočka v ošuntělé bundě a její snad matka s řídkými vlasy a zuby, která prý celou noc nepinkala (dodnes najisto nevím, jestli to opravdu znamenalo absenci spánku), vedle této postarší seděl náš známý chlebíčkář s větou, že už půjde domů, si objednal další pivko. Měli jsme cca půl hodiny čas. Povídali jsme si o našem dobrodružství v pekárně, objednal jsem si ještě jedno, chlebíčkář taky. Po chvíli byl čas odejít. Platili jsme u baru. Měl jsem je asi pětikilo, nějak jsem nedal dýško. Mladší vrchní se mi pomstychtivě odvděčila tím, že mi vrátila čtyři kila v desetikorunách a pětikorunách. Mrcha. To podle mě krom toho, že jsem měl kapsu jako meloun, zapříčinilo, že si polovina rumburských teenagerů nemohla odpoledne zahrát bednu. Vlakem jsme vyrazili jen pár stanic a za chviličku vystupovali v Brtníkách.

Po výstupu Doktor omrkl nefunkční kamery na zastávce, já hodil moč a vyrazili jsme k směr stará požární zbrojnice a bučící krávy. Chvilku to vypadalo, že přijel fotokroužek klientů Jedličkova ústavu, protože jsme stáli na cestě a cvakali aparáty, ale pak jsme se tomu jen tak zasmáli. Cestou jsme minuli opuštěnou klasicizující hrobku asi z konce 19. století, poblíž byl takový podivný plácek, kde jak jsem později zjistil, stál kostel sv. Martina, stržený v roce 1975. Na to, jaká to byla malá díra, překvapilo, jak některé domy byly výstavní. Drahé eklektické vily z konce devatnáctého, možná přelomu devatenáctého a dvacátého století, včetně velké novogotické kaple vévodící místnímu hřbitovu. To vše doplněno sudetskými chaloupkami. Až pitoreskní kombinace. Za vsí je kopec a na něm les a v tom lese je stezka vedoucí k ledopádům. A tam jsme šli. Protože byla mírná zima, čekal nás jen takový torzální ledový splávek. No jako když se odmrazuje větší lednička. Šli jsme pískovcovými skalami dost z kopce a do kopce a cestou si nenechali ujít žádnou atrakci. Jako třeba ruiny hradu (jehož jméno si nepamatuju) s vyhlídkou, zpřístupněné sérií žebříků a celkem nebezpečně se klouzajících schodů. Říkal jsem si, že jestli tohle moje kolena dají, budou dobrá. Dala, jsou dobrá. Cestou jsme narazili i na odbočku zvanou Velký vojenský tábor. Moc zajímavé místo, kde se schovávalo obyvatelstvo a dobytek při Pruské invazi.

Došli jsme až k říčce Křinici a pokračovali směr Lípa. Už jsem měl docela hládek a chuť. Cesta se trochu změnila, začala být taková nepředvídatelně divočejší, nebyla nouze o žebříčky, různé podlézání, stezka jakoby najednou skončila, a bylo potřeba někam vylézt, nebo naopak sestoupit a pokračovat. Bylo to celkem dobrodružně navrženo. Potkali jsme několik zajímavě umístěných kamenů. To bylo fajn. Nebyli jsme jediní, kdo takto vyrazil do přírody a tak jsme před davy utíkali i na jiné stezky. Trochu se nám cesta protáhla a nabyla na náročnosti. Zejména poslední vyhlídka, byla dost na prd. Sestoupili jsme do Krásného Buku či Dlouhého Dolu (nevím přesně) a přes působivě omšelý hřbitov jsme došli k silnici. A po ní jsme měli dojít až do Lípy. Minuli jsme spoustu zajímavých věcí a jednu paní, co se ptala na cestu k hradu Krásný Buk, nakonec tam asi nejeli.

Co stojí za zmínku je bývalá Jägerova továrna a jeho vila. Továrna byla stržena v roce 2000, vila v neutěšeném stavu ještě stojí. Smutný konec nejslavnějších spodků, ponožek a punčoch. Vlevo jsme minuli ještě krásnou funkcionalistickou Palmeho vilu. Josef Franz Palme byl továrník přes textil, jako asi leckdo v téhle oblasti. Vilu mu navrhl architekt z Drážďan Hans Richter. Celá ta naše cesta byla lemována smutnými skoro nefunkčními továrnami obrovských rozměrů a ta Palmeho textilka je fakt veliká jak mrakodrap. Jak to tam asi muselo žít před třeba sto dvaceti lety? Dnes je to zmar. Přímo v Krásné Lípě jsme zaskočili k Lavičce Václava Havla, kterou plánujeme u nás v Kampusu. Smutnou souvislostí je, že v ten samý den kdy my očumovali lavičku, zemřel její autor Bořek Šípek. Pak už jsem moc chtěl do pivovárku. Kluci ještě kupovali svým drahým a něžným nějaké tematické čokolády, čímž velmi zbytečně zdržovali. Ono bylo předvečer Valentýna. A prej, že to nikdo nedrží. Tss.

Do Křinického pivovaru jsme usedli znaveni, dali si jejich pivko i Kuba a něco k jídlu. Popletli mi polívku a hlavní jídlo, ale nakonec jsme se domluvili panem vrchním. Pivko bylo takový obyčejný. Pro sichr jsme si i našli autobus zpět do Jiříkova. V hospodě byl podivný pan vrchní, celkem hezká a dost arogantní kolegyně pana vrchního a stůl dost divných chlapíků, co si vyprávěli hlučný historky. Zaujala jedna o tom, jak jeden z nich, ten nejhnusnější souložil venku a do pytlíka ho bodla vosa a tím přišel o erekci. Přitom byl tak odpornej. Posilněni jsme odešli na zastávku, Kuba si ještě koupil pár nealko u Vietví a obdaroval chuďasy stříbrňákem. Jelikož byla sobota, autobus se plnil hlučnými mladými chlapci s pletí barvy mléčné čokolády směřujícími na nejbližší diskošku.

V Jiříkově jsme vystoupili u jedné hospody a benzínky. Ta hospoda nám trochu připomínala bordel a tak jsme si vymýšleli, co se asi uvnitř děje, zejména v té nárožní věžici. Doktor nám rozdal reflexní vesty a šli jsme po silnici k jeho chaloupce. Kluci rozjeli ve velkém obligátní historky z vojny, do toho jsem nemohl přispět, tak jsem měl svůj svět. Na chaloupku jsme došli v pořádku, uvítali se s Ditou a zatopili a načali si pivíčko. Kluci tentokrát už odešli spát dřív, my s Honzou bychom ještě i poseděli, ale už to asi nebylo vhodné. Tentokrát jsem uléhal vesměs střízliv za plného vědomí. Asi bylo něco s měsícem, protože tyto sny byly taky dost nereálné. Ráno se uklízelo a Doktor odejel do města pro granule psovi. Já myl nádobí a při utírání jsem rozbil dva hrnky. To se mi dlouho nestalo. Ale nechtěl jsem. Kluci si ze mě dělali obvyklou nenápaditou prču. Doktor to vzal, tu jejich prču moc ne. Po chvilce jsme zabalení vyrazili směr Ústí. Ještě jsme poprosili Doktora, jestli by nás nevzal do Filipova. Největšího poutního kostela u nás. A že je to macek. Ani to není památka, ale jak je umístěn na té hranici, je to strašně kouzelné místo. Asi čtyřicet metrů za hranou kostela je už Německo. Jedna část ulice je česká, druhá německá. Jak to tam muselo dřív fungovat, za totáče? Trochu mě to fascinuje.

Bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů byla dokončena v roce 1885 na místě, kde se zázračně o dvacet dva let dříve zjevila Panna Maria nemocné Magdaleně Kade a uzdravila ji. Říkalo se tady tou Lourdy severních Čech. Celkově je ve Šluknovském výběžku hodně poutních míst, kapliček, kostelů, když to dřív všechno fungovalo, bylo tu hodně prelátů v černém a odtud přezdívka kraje Schwarzer Winkel (Černý kout). Kostel ve Filipově je celý nastříkaný břízolitem a ani to není památka. Uvnitř je velmi prostý a teda monumentální. Když jsme přijeli, akorát přijížděli farníci na mši Češi i Němci. Je to dosud velmi frekventované místo. Po chvíli jsme už nasedli do Doktorovy audiny a jeli do Ústí, kde jsme vystoupili ve Foru, skočili na oběd Na Rychtu a rozešli se domů. Já se těšil na večer, kdy jsem měl v plánu jít na Deadpoola. A jak jsem si naplánoval, tak jsem udělal. Frajersky jsem seděl na svatého Valentýna na partnerské dvousedačce sám a na celé kolo se bavil. Ale to už je jiný příběh.

A co se mi to vlastně zdálo?

První sen byl podivný víc. Zdálo se mi, že v krajině v Tatcích ve Středočechách na cestě, co vede okolo polí a Čudova stanu (který v tom snu nebyl), je Japonsko. Běhají tam různé děti, takoví jako černošští Japonci. A já jsem mezi nimi a učím se tam na samuraje. Celé to jejich bušidó, ale jako ve škole. To mi přišlo divný, na žádnej film s touto tematikou jsem před tím nekoukal, ani jsem se o tom s nikým nebavil. Ani les ninjů nebyl na programu. A bylo to tak živý, že si to pamatuju i teď po zhruba měsíci a půl. Jsme tam pobíhali po těch loukách a řešili jsme, nějaké důležité věci.

Druhý den se mi zdálo, že jsem v Ústí a účastním se, nebo možná jen koukám na natáčení Top Gearu, které se odehrává na kolejišti tzv. Bagdádské dráhy v oblasti zdymadel. No a trojice moderátorů tam vesele po kolejích i dole po silnici rajtuje s auty, zaníceně vše komentuje a bourá do těch zdymadel. Auta v tom mém snu ležela úplně na hromadě a Jeremy v pohodě vykládal něco o tom, jak je to supr.

Chaloupka, někde pobíhá i Dita

Podstávka

Foto klub na výletě

Neogotika - hřbitovní kaple

Hasičárna

Anděl krví zbrocený, jakýpak EMO mu to asi udělal?

Tak tay se skrývali lidé s dobytkem a cennostmi před cizími vojáky

Žebříčky potěší

Koukací kámen, jako nějaký ještěr z druhohor

Působivě omšelý hřbitov asi Dlouhý Důl

Jägrova vila

Jestli se nepletu, v pozadí je Palmeho továrna

Palmeho vila (Hans Richter)

Filipov v neděli ráno před mší