Dovolená se starými pány

 

 

Cestou necestou 

 

Tak jako každý rok vydala se skupinka Cibiánů objevovat krásy země, pobýt spolu, projít se a prolézt nějaký ten pivovar. Letos se jelo na Plehřimovsko. Navštíveny byly mimo Pelhřimova, Pacov a Želiv. Sešlo se nás dokonce celých osm. Mrzlo, jak sviň, sníh padal, ušli jsme asi tisíc kilometrů (tzn., jsme dobrý!) Ochutnal se pelhřimovský Poutník, zazněl Antonín Sova, v Pacově tekl Belgičan, dvanda a vánoční dotočná, v Želivě měli v pivovaru zavříno, tak aspoň Haštal lahváč. A cestou? Cestou jsme ochutnali spoustu lahůdek. A letos si Weisky odvezl i prkýnko.

Tradice dovolených je už bohatá a má několik stálých atributů. První, vždy odjíždíme v den otevřených dveří u nás ve škole. Druhý, vždycky mám před tím nervy nadranc. Třetí, Weisky se vždycky rok před tím zapomene na ubikaci prkýnko.

Prezident naplánoval cestu na Pelhřimovsko. Byl v tom velmi svědomitý, již před Vánoci jsme měli jisté ubytování v penzionu. Dokonce chvilku před příjezdem nám paní domácí zajistila malý soudek Poutníka, který nám byl non-stop k dispozici. Martin navrhl i program. V plánu byl Pelhřimov, Pacov, Želiv. Všude pivovary pro pivofašos a taky spousta hezkých památek, spíš pro mě a Davida. Procházky byly samozřejmostí. A složení expedice? Prezident, Weisky, David, Kuba Doly, Hrubajz po letech, nováček Šichťák a já.

Vyrážíme. Jsme veselí. (Zubí se pan Veselý, co mi říká Zubí)

Za slunečného dne jsme se sešli na nádraží a odpoledním vlakem vyjeli směr Praha. Měli jsme rezervaci (díky prezidente) a obsadili kupé. Cesta ubíhala a jako při výletu Macha a Šebestové k rybníku Krajáči, všichni jsme si vytáhli své svačinky. Zejména Šichťák byl velmi výtečně vybaven (Mazel, Sokolík a další nádherné plastové pivní pochoutky). Něco jsme pojedli i pokrmů. V Praze přistoupil zlobr Weisky. Společně jsme se přesunuli do Tábora a pak čugálou až do Pelhřimova. V lokálce seděla taková nosatá blondýnka, která se učila na zkoušku z dějin umění. To se, žel pro ni, neobešlo bez uštěpačných poznámek. Nicméně nám dala za pravdu, že v Pejřimově je pár architektonických perel, na které jsem se už moc a moc těšil. 

Jede Kuba, Továrník a mezi nimi Hopkirk

V Pelhřimově (naproti nádraží) se narodil Kuba. Bydlel tam prý asi do čtvrté třídy. A tak se ujal vůdcování do centra, neb tvrdil, že zná cestu. Ovšem David, si cestu nastudoval a po paměti si ji vybavoval velmi přesně. Nutno říci, že Davidova představa vyvolaná z paměti a Kubova cesta, kterou jsme absolvovali, se příliš neslučovaly. Nejprve jsme přešli koleje, abychom je o pár metrů na přejezdu znovu překonali. Odměnou nám byl výhled na železniční krajinu a pohled na hospodu zvanou Mrtvola (nebo Na Mrtvole) a o pár set metrů delší cesta v mínus patnácti stupních. Penzionek jsme v centru našli. Uvítal nás manželský pár a ukázal nám pokoje. Rozdělili jsme si je. David s prezidentem spali dole, my ostatní nahoře v cimře pro šest lidí. Domácí nám ukázal bývalou garáž předělanou v pokoj s pípou a soudkem. Narazili pro nás malý sud Poutníka a my už značně posilněni cestou jsme se hned pustili do práce. Strávili jsme tam dole moc pěkný večer. A přiznám se, že nevím, přesně v kolik jsme se odebrali nahoru spát. Ráno jsme potřebovali stihnout prohlídku Poutníka.

Pivovar Poutník byl hned za rohem. Prezidenta nejdřív v pivovaru s dotazem na prohlídku vyfakovali, ale paní domácí to nějak zařídila a prohlídka byla v kapse. Bylo krásné počasí. Chlapci se v té výrobě piva vyznají. Mě to moc nezajímá, ale Kuba mi ukázal jednu ze dvou památek moderní architektury, kterou jsem moc a moc potřeboval vidět. Vilu od Pavla Janáka. Byla moc krásná. Ale více o ní až níže, nechci rušit souvislost vyprávění. O chvíli přišel příjemný starší pán a neformálně nás provedl.

Je zajímavé, že všechny pivovary, které jsme doposud navštívili, mají unikátně zachovalý interiér z období normalizace. Otáčivá křesla, sektorový nábytek ze 70. let a několik zátiší s lahváčem. No paráda. A často jsme klesali po schodech dolů, až mě překvapilo, jak moc hluboké ty sklepy v pivovaru jsou. Dole jsme ochutnali v ležáckých sklepích z velikých tanků, které byly rozmístěny v několika místnostech s vysokými stropy. Po chvíli se s námi pán rozloučil na nádvoří a šel vstříc svému malému brýlatému vnoučkovi.

Zátiší s lahváčem a hořčicí. Pracovní místo v pivovaru

Byl čas oběda. Na náměstí, velmi malebném, lemovaném spoustou krásných domů s loubím a jednou kubistickou Janákovou adaptací staršího objektu stojí hotel Slavie. A z jednoho domu prý pochází bratři Lipští. V kostele při radnici je série arkád obíhajících presbytář a tam jsou prezentovány moc pěkné nástěnné malby s christologickým cyklem. V hotelu Slavie jsme si dali oběd a pokukovali po sympatické servírce Aničce. Ta si chudák s námi užila. Ale vzala to s humorem a dostala dýško. Po obědě byl čas na pěší výlet.

Odešli jsme na nádraží a zakoupil jsem hromadnou jízdenku do Leskovic. Odtud jsme měli pěšky jít do Pacova, rodiště Antonína Sovy. Mrzlo, až praštilo, svítilo slunce a bylo sněhu nad kotníky. Ideální počasí. Prezident na to má prostě štěstí. Jak se nakonec ukázalo, byly to jediné zimní dny počátku roku 2016. Cestou jsme míjeli malebně zasněžené louky a pole. Pojedli v obci Nesvačily a nutno říct, že jsme dost vymrzli. Cesta do Pacova ubíhala pomaleji, než jsem si myslel, potkali jsme starou škodovku a pejska o třech nohou s neuvěřitelnou radostí ze života, v jedné obci jsem se pokusil zarecitovat Sovovy verše. V obci Nový Dvůr stál zapadlý klasicistní zámeček. V Pacově se s námi měl setkat Martin Hrubý, který den před tím odjet nemohl z pracovních důvodů. Město Pacov je hodně roztahané, takže, když jsem viděl ceduli a myslel si, že už máme zpola vyhráno, šli jsme ještě téměř hodinu do centra. Dorazili jsme na náměstí a já s Davidem šli ke kostelu. Je to moc krásný dvoulodní kostel Archanděla Michaela, nádherně goticky dochovaný. Za kostelem je barokní areál jiného červeného kostela a zámku, kde dřív byla škola a právě zde se narodil Antonín Sova. Dnes je tam úřad a muzeum. Zhruba od pěti otvíral místní pivovar, tak jsme přečkali v jedné Budvar hospodě na polévce. Hospoda byla v zašlém domě ve sklepě a byla velmi jednoduše až stroze zařízená. Obsluha – slečna Míša – byla tady dost překvapena testosteronovým stádem decentně hulvátských vesměs vysokoškolsky vzdělaných buvolů. Ochutnali jsme belgického EJLA, dvanáctku a objednali si pizzu. S Davidem jsme se dohodli, že v létě pojedeme do Rumunska. Weisky chtěl zmizet, nicméně prezident řekl ne. Že prý má pro nás tajemství. Tím tajemstvím byl příjezd Petra K. Konečně nás bylo osm. Hospoda se mezitím zaplnila nezletilými chlapci, kteří se začali hlučně opíjet. A Weisky se zeptal majitelky, proč mu před časem nedodali do hospody pivo, které si u nich objednal, zjistil, že majitelé nejsou intelektuálně schopni pivo dodat. Tak jsme se aspoň vyfotili a vyrazili na nádraží. Tam byla ale kosa. V Pelhřimově jsme v omezeném počtu navštívili hospodu Střepina (vedle Mrtvoly legendární podnik, kdo prý nebyl ve Střepině a Na Mrtvole, nebyl v Pejřimově) a shlédli tam začátek  Přepadení v Pacifiku. Rázná vrchní nás okolo desáté – jedenácté vyrazila a my zasedli na šláftruňk do garáže. 

Tzv. Fárův dům - původně gotický, dnes v kubistickém hávu z roku 1914, architektem je Pavel Janák

Tohle embéčko tam prostě mělo stát v tomhle slunci a v téhle barvě

Zasněžená romantika

Venkovský klasicistní zámeček v obci Nový Dvůr - pro rod Schererů postaveno v roce 1815

Sobota byla klidná, nikam jsme nespěchali, měli jsme jen být ve dvě v Želivi v klášteře, kde mají překvapivě taky pivovar. Já se spíš těšil na Santiniho adaptaci kláštera. Šli jsme z Pelhřimova pěšky. Oproti předchozímu dni byl rozdíl ten, že nastala obleva. Po několika kilometrech jsem začal mít promáčené pohory. Bylo to dost nepříjemné, protože jsem pekelně vymrzl. Šli jsme asi patnáct kilometrů a trochu pršelo. Tak jsem moc nefotil. Klášter nás uvítal okázalou zchátralostí fasád. Měli jsme docela hlad a zjistili, že pivovar není v provozu. Prohlídka byla opravdu okolo druhé. Lidí se sešlo poměrně dost, paní průvodkyně se zeptala, zda jsme zaplatili vstupné, mlčení všech dalo najevo, že ne a tak jsme mlčením stvrdili, že zaplatíme po skončení prohlídky. Paní byla celkem milá, ale prohlídka faktograficky stála za prd. Prošli jsme si refektář, kapitulní síň a prostory okolo rajského dvora. Končilo se v kostele. Tam už mi byla taková zima, že jsem odešel k topení v ambitu. Venku jsme si koupili vstupenky a lahváče jejich Haštala, které měli. Později jsme odešli do nedaleké hospody se ohřát a najíst. Objednal jsem si kachnu. Dostal jsem celou půlku ptáka. Uf! Ani jsem to nedojedl, dorazili to Kuba se Šichťákem. Z hospody se ještě šlo okolo vodní nádrže Trnávka do Červené Řečice na nádraží, odtud do Pelhřimova. Zastavili jsme se Na Mrtvole, aby byl obrázek kompletní. Nebylo mi moc dobře, tak jsem se rychle se Šichťákem odebral na ubikace a s čaji se potil a koukal na Bonda. Weisky s Petrem chtěli ještě Na Střepinu, hlavně Weisky, protože posledně chyběl a taky do jednoho klubu. Šel jsem s nimi, přece dovolenou neproležím. Do garáže na náš soudek se už nešlo. Okolo jedné jsme ulehli každý do své postele (i když, Weisky s Kubou měli společnou manželskou) ostatní už dávno spali, prezident dokonce musel vzbudit paní domácí, protože se nemohl dostat dovnitř.

Želivský kostel - Santiniho barokní gotika

Neděle byla ve znamení dopíjení garážového sudu a balení a lehkého úklidu. Natočili jsme si zbytek Poutníka do PETky a odešli na oběd do Slavie. Kuba odjel na masopust do Havlíčkova Brodu a my ostatní odešli na nádraží. V Praze odstoupil Weisky, později Petr. A se zbytkem se pokračovalo do Ústí se zastávkou v hospodě Na Staré Poště poblíž Hlavního nádraží v Praze. Za tmy znaveni cestou, shazovali jsme své krosny za prahy svých bytů.

Drechslerova vila

Ta vila na nás prostě zářila

Tahle památka se mi asi ze všech atrakcí líbila nejvíc a to jsme ji viděli jen zvenku. Červená stavba s valbovými štíty a žlutým ostěním. Krásné kubistické detaily. Architekt Pavel Janák ji navrhl v letech 1912-1913 pro okresního hejtmana Jana Drechslera. Stavbu prováděl Karel Postránecký. Nejvíce se mi líbilo, že budova byla dotažená do detailů. Jestliže se říká, že umění se nachází v detailech, tak tady to platí tuplem. Janák navrhl všechny prvky domu, kryty na svítilny, dveře, zasklení, všechno je sladěno s výrazem stavby. Prostě dokonalý gesammtkunstwerk.

Detaily byly dotažené do konce

A to jsme my, co jsme šli do Pacova. Slunce v záech a dlouhé stíny před námi

Dům firmy Herman&Fleischl, dnes čp. 823, postavili architekti Václav a František Kavalírové v letech 1913-1914. Spojení secesního ornamentu a geometrických tvarů moderny. Jak se tomu říká? Geometrická secese? Secesní moderna? Prostě tak nějak to je.

Pacovský kostel sv. archanděla Michaela, kouzelná stavba