Přeskočit na hlavní obsah

Když jednooký kreslí a cestuje a je mu zima a pak se vrátí, aby maloval.

Mám rád cestopisy, dobrodružné cesty a prostě chlapíky, co si umí poradit. Protože asi sám takový nejsem. Už od dětství, kdy mi táta četl převyprávěné příhody Odyssea a Tarzana a pak jsem si o tom četl sám. A sám jsem si vymýšlel příběhy a různě je obměňoval. A tak jsem se ve svých hrách a duševních sněních přidával k Tarzanům, Odysseům, Luku Skywalkerovi, Supermanovi a Batmanovi a jako jim pomáhal a byl k užitku. No a jednou, už později, kdy moje duševní příběhy a sny nabyly nových dimenzí, přečetl jsem si na koleji v nějakých novinách, že v Teplicích vystavují obraz Záliv smrti. Že ho namaloval jistý Payer. To se psal rok, bratru 2005 možná 2006, asi by to šlo dohledat, ale nač se zdržovat s přesností. O obraze je možné dočíst se tady.


Naživo jsem dílo neviděl. Ale udělalo to na mě dojem, ta velikost plátna a ten popis celé scenerie. Beznaděj.  Byla to doba, kdy jsem ještě neměl moc internet a na Wikipedii se často psalo, že článek je pahýl. A o Payerovi jsem věděl jen to, co se o něm psalo v tom plátku. Dnes je to už jinačí a právě na Wikině si každý může dohledat obsáhlý článek, kdo vlastně Julius Payer byl.

Pro ty, komu se tam nechce klikat, tak snad jen odstaveček ve stručnosti. Julius Paer se narodil v Teplicích (v Šanově) v roce 1841 a před první světovou válku ho ranila mrtvice a v roce 1915 umřel v Bledu (Slovinsko dnes). Za život toho stihl hodně. Lezl po Alpách a kreslil z toho mapy. Přichomejtl se k několika polárním expedicím, nejdřív okolo Grónska. Pak díky vlivným sponzorům i víc na východ. V sedmdesátých letech objevil souostroví Země Františka Josefa. Udělal základní topografii, kde pojmenoval některá místa po svém rodišti. No a když přijel domů, tak po čase se přestalo věřit, že to co objevil, je pravda. Jezdil po různých přednáškách a začal o tom, co viděl a co slyšel o polárních dobrodružstvích, malovat. Chytil infekci do oka a na jedno oslepl. Skončil jako portrétista na jihu habsburské monarchie v sanatoriu v Bledu.

A v úterý 10. listopadu se konala v Teplicích v muzeu vernisáž o Juliu Payerovi. Nebyl to jen jeden obraz, bylo to takové seznámení a tak jsem o tom řekl tamní rodačce Tereze, která řekla manželovi a ten vzal auto a svezli mě a jeli jsme a bylo. Nejprve jsem byl trochu rozčarovaný z množství lidí a pak ze zpívané písně, ale potom? Prostor jízdárny, kde se to odehrávalo, se vyprázdnil a možnost si to celé prohlédnout byla tu! A jak se mi tam líbilo. Měli tam, krom hezky napsaných textů o tom, kdo to vlastně byl Payer pár zajímavých předmětů. Ale, co se mi tam líbilo ze všeho nejvíc, byl papuchálek a tuleň. Vystavovalo se i pár Payerových obrazů, některé portréty a větší kus Vlečení lodi ze série útrap ze zamrzlých částí světa. O výstavě, třeba tady.




No a nakonec se hledal námět na pomník Julia Payera. A já myslím, že se tak jaksi sám vynašel.






Komentáře

  1. "Proč je v Teplicích tolik horolezců?", ptají se na výstavě a částečně si také odpovídají.
    Byť Payer v Teplicích moc dlouho nepobyl, je sympatický, že na svou rodnou hroudu nezapomněl a pojmenovával po ní nově objevená místa. Kdybych jednou náhodou objevila flák neprobádaný země, bude to na Teplice taky vázaný. Poněvadž doma je doma a tam daleko v neznámu chce člověk být taky trochu doma, aby se mu nestejskalo.
    A díky za upozornění, výstava se povedla. Ale jinak bych se o ní asi tak brzy nedozvěděla.
    Paní papuchálková

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Za malířem Milešovky a /píčis/ ve sklenici

Drážďany 2015 I začíná se cesta do Drážďan. Začala klasicky hekticky, po poklidné kávě ze své zánovní moka konvičky na ještě zánovnější plotýnce jsem při balení zjistil, že nemám Kulturní pas (Kulturpass). Ještě nedávno ležel na stole. Všecko jsem prohledal, vyházel, přeházel, ale nemohl ho najít. Já zuřil! Byl jsem na sebe tak naštvanej, že jsem si chtěl při nejmenším nafackovat. Řešení bylo jediné, zkusit Infocentrum, jestli maká i ve svátek (bylo 17. listopadu, úterý, tudíž volno v práci). Odjezd se posunul. Dole na Míráku bylo v „Íčku“ naštěstí otevřeno. Tomáš Jeník alias Tomiš, chlápek, co studoval KHR nejdéle ze všech, tam seděl a dělal muže za pultem. Z dálky mě viděl, zdravil a nabídl mi v tom deštivém dni kávu. Vysvětlil jsem mu situaci a požádal o Kulturpass. Dostal jsem jej a brzy jsem už stepoval na zastávce a čekal na dvaapadesátku. Dorazil jsem na Hvězdu a Honza s Terezou se už vypravovali. Za chvilku jsme už seděli v autě na cestě směrem do Drážďan. Měl jsem připr

Mezi bestiemi bez tváře

Zasloužená   Nejbezpečněji se cítím v knihkupectví nebo v hospodě. Nejlépe v antikvariátu a v pivnici. Tam vím, co asi tak nastane, jak se ostatní chovají, jak se chovat a něco si vždycky vyberu. Tak jsem si sedl do Vodoucha. Potom, co jsem hodinu brouzdal bez duše anonymním dopoledním Žižkovem, hledal útočiště, až ho našel v antiku asi 300 m od hospody. Tady mi listováním pomalu tál čas jak jarní sníh. Koupil jsem si paměti Chagalla a čtu si. Devět minut po otvíračce je tu patnáct lidí. Čtyřicet minut po otvíračce je narváno. Mám jen pivo – vypadám jako exot. Až přijde pan L., dáme jídlo, další piva a budem vypadat normálně. Konečně. Všude kolem jsou lidi bez tváře. Plečnik byl prostě kádr - krásnej kostel.  

Za Husem a přeci jinak

Dny evropského kulturního dědictví jsou fajn. Mám je z cyklicky se opakujících kulturních akcí skoro nejradši. Moc rád vzpomínám na takový víkend 2014, kdy jsem tyto akce trávil v Ústí. Tradičně se s mamkou a sestrou účastním celodenních exkurzí, které pořádají Památky pro život, Muzeum v Kolíně a místní historici. Letošní sraz byl až od desíti na Husově náměstí, trošku jsem myslel, že se podíváme do Wallenfelsova kostela husitské církve, ale v programu to zařazeno nebylo. Tak snad příště. Kostelík je to moc pěkný postavený na počátku třicátých let podle projektu Vladimíra Wallenfelse (Kotěrova žáka). Symbolicky stylizuje holubici připravenou ke vzlétnutí. Cílem nebyl kostel, ale pomník. A to ne ledajaký, Husův pomník navržený Františkem Bílkem. Pomník byl odhalen v září 1914. Je to trochu unikát. Veliké soše předcházel návrh v malém provedené. Bílek si myslel, že jej prostě zvětší a bude to stačit. Žel to vypadá trochu jako pindík. A představa, že byl naproti radnici hned ve