Wroclaw trochu jinak

Přednádraží

Muzeum v Poděbradech pořádalo výlet do Vratislavi. Kdo se přihlásil, jel. Stálo to celé 400 korun. Na jízdu vlakem tam a zpátky, plus průvodce v češtině, to není vůbec špatná cena. Jel jsem s mamkou, ještě ve Vratislavi nebyla, nechtělo se jí samotné, mělo být hezky, no prostě, proč nejet, že ano?

Odjezd byl plánovaný na brzkou ranní hodinu již v 5. 23 rychlíkem Zdeněk Fibich. Roman Šulc (organizátor) zarezervovali spolu s ředitelem poděbradského muzea celý jeden vagon pro náš zájezd. Ani jsem nevěděl, že to jde. No ale asi jo, protože tomu tak bylo a Roman bez lítosti vyhazoval všechny ostatní cestující, však dělá na generálním ředitelství Českých drah. Takhle vyhodil i mého bývalého třídního z gymplu. Až mi ho bylo líto. No jeli jsme. V Pardubicích přistoupila skupinka tří mladých pankáčů. Očividně při nejmenším lemtali celou noc. Roman je upozornil, že vagon je obsazen a tak chlapci za zvuků punkových písní oslavující anarchii, rozvrat všech kapitalistických řádů, které sami preludovali, možná i složili, doprovázeli se evergreenovým axiomem píčo, odešli k záchodkům a po slovech - Píčo, tady to smrdí! - jsem usoudil, že se odebrali do kabinky.

Vlak vyjel z Pardubic a pokračoval do České Třebové. My v propozicích měli napsáno, že nás čeká přestup v Ústí nad Orlicí, ale Fibich tam nestaví. Nicméně Roman zajistil mimořádné zastavení, my vyskákali a čekali pár minut na osobák Glacensis až do Wroclawi. Bylo už krásně teplo, trochu jsem ses bál, s kým budeme v kupéčku, protože jsem se nechtěl moc družit. Mamka nezklamala, byla sváča, tak jsem pojídali a jaké bylo překvapení, když se po nádraží začali potulovat i naši známí pankáči.

„Ty píčo, kde to jsme?“

„My jsme někde v mlze, v horách. Píčo!“

„My jsme v horách! Ty píčo!“

„Dyk tady píčo nic není!“

„Zkurvenej Hradec. Píčo!“ (Tato replika je těžko rozluštitelná, napovídá, že kluci asi chtěli do Hradce, nebo spíš z něj jeli.)

„Píčo. V horách, v mlze!“

Odhaduji, že kluci měli mozek naprogramovaný akorát na to, že si pamatovali, že po Pardubicích další zastávku vystupují. Jaké bylo jejich překvapení, když nepatrným zásahem našeho zájezdu, vlak zastavil mimořádně v Ústí, kde opravdu okolo nádraží nic není a oni museli jet NĚJAK dál. O jejich solventnosti jsem měl jisté pochyby, ale somrovat nepřišli. Nám přijel vlak a tak jsme s mamkou promptně nastoupili, sedli si k okénku a čekali, kdo přijde.

Z Ústí jsme měli jet tři hodiny. Chtělo se nám spát. Přistoupil jeden manželský pár, v zásadě jsme se znali, tak se vyměnilo pár zdvořilostních, ale i milých vět o dětech,bratrech, novinkách a tak. Žel naproti si přisedla nějaká jejich kamarádka, k níž se sympatie všeobecně rodí obtížněji, respektive namyšlenější, hlučnější, asociálnější pizdu těžko na zájezdu hledat. Nezavřela pusu, a ani my, ani sousedi, jsme se moc už nevyspali, což nás krapet handicapovalo pro celodenní městský výlet. Navíc se ukazovalo, že bude fakt vedro. Střídavě jsem si četl v průvodci, střídavě pospával. Mamka taky.

 

V deset (zhruba) jsme dojeli, přivítali se s Wojcechem, naším průvodcem po městě. Měl na sobě tričko se znakem České republiky, v ruce červený deštník. Nejdřív jsme jeli tramvají na Tumský ostrov a od něj se šlo na hlavní náměstí, kde na radnici oficiální prohlídka skončila.

Průvodce byl fajn, jak to bylo zaměřené na co nejširší zajímavosti, tedy takový Objektiv naživo, a protože už jsem tam byl, tak se mi to pěkně poslouchalo a navíc jsem poprvé s sebou netahal nějaký velký foťák a mohl si všecko pěkně v klidu prohlédnout a zařadit. A navíc Wojcech uměl dávat památky do historických souvislostí a vše vedlo k tomu, že bych rád jel do Vratislavi znovu, zašel do botanické zahrady, japonské zahrady, k Hale století, do ZOO, do zbytku kostelů, kde jsem ještě nebyl a do dvou muzeí.

Na Tumském ostrově jsme obešli okruh okolo botanické zahrady ke katedrále. Je to dodnes místo církevní správy a není tam moc hospod a podobných rušných věcí i auta tam mohou omezeně a výsledek je takový, že je tam moc fajn. Stojí tam kostel, který má jako jediný ještě původní věž, myšleno nezničenou válkou. A je zajímavý v tom, že je dvoupatrový. Vratislavský kníže a biskup se přeli o patrocinium kostela na tomto místě a tak se udělal kostel s patrem a jedno patro je sv. Bartolomějě a druhé sv. Kříže a byl pokoj. Kostel má i dva vstupy jeden v přízemí a druhý je po jednoramenném schodišti vedle. Katedrála sv. Jana Křtitele vedle je zajímavá a veliká, je to sice novostavba z větší části, ale se starým mobiliářem. Je tam dost reminiscencí na Čechy, třeba sv. Václav na westwerku, Jan Nepomucký na jedné z vitráží. Je tam i taková klasická turistická atrakce. Dva lvi u vchodu, kdo se jich dotkne, do roka si najde přítele, nebo přítelkyni. Jeden lvíček je pro chlapy a jeden pro ženský. No ten pro chlapy má ošmatanou hlavičku a vypadá jako sedící prasečí rypák, nebo zahnuté čůro, ale ten pro ženský, ten už přišel o veškeré tělo a zůstaly jen nohy. Ale vypadá to jako varlata. No úchylárna. 

Holčičí

Klučičí

Klasikou,která se mi moc nelíbí, jsou zámky na mostech. Jeden most přes Odru je jimi posetý, prý už dohromady váží skoro 10 tun (ty zámky). Wojcech vyprávěl o povodni v roce 1997. Pamatuji si ty povodně na Moravě, tak když to připlavalo do Polska, tak se to tady ve Vratislavi pěkně rozlilo. Vojáci prý stavěli hráze a ostrov uchránili, ale město dostalo čočku.

Za mostem je Hala Targova z roku 1908 tu mám rád. Navrhl ji architekt Poelzig a je to surová pionýrská práce s železobetonem. (Ostatně ta Hala století je taky železobetonová mrcha, obrovská, zapsaná na seznamu UNESCO a je z roku 1913, postavena ku příležitosti výročí bitvy u Lipska) Na trhovou halu vzpomínám rád, pamatuji si jako včera, jak tam pan F zdevastován kocovinou nedojedl zapiekanku a Miloš Krčmář ji z gustem zhltnul. Dokonce mám někde fotku. To už je deset let. My tam tenkrát kupovali ovoce a klobásy, Nápoj winu podobny a tak. No a tentokrát jsme tam měli krátkou pauzu, dali jsme sváču, došli si na záchod a mamce hajzlbáby pochválily šaty od Bodenu. Aby taky ne. 

Hala targova

Trošku už jsme začínali být unavení z nedostatku spánku a to vedro bylo fakt masakrující, ve stínu 32 stupňů a vypadalo to, že k večeru bude bouřka. Rostla všeobecná touha po kofeinu a výprava, převážně složená z občanů až důchodového věku povážlivě nabývala tupějších zombie výrazů. Bylo okolo poledne, slunce bylo na vrcholu a tak se před ním těžko schovávalo. Ale Wojcech měl energie na rozdávání a tak nás provedl okolo Noweho Targu (Nový trh), kde je novodobá výstavba z 50. let, ne bez nápadu,ale brutál, pak se šlo okolo univerzitního centra. Tam je slavná Aula Leopoldina. Podle habsburského císaře Leopolda I., který tam tuhle jezuitskou školu založil, aby trochu potírala ve městě rozlezlé luterství. Později tam pracoval i náš Purkyně. Vzpomněl jsem si, jak jsme naproti té auly v budově právnické fakulty při naší loňské cestě na sever Polska jedli s Weiskym, Šárkou, Honzou a Vendulou. 

Pomník pro jateční zvířata

Další trasa vedla přes jatka s pomníkem vzdávajícím poctu všem jatečním zvířátkům, kolem bývalých vězení – tam už bylo vedro jako sviň – na náměstí, ke kostelu sv. Alžběty. Véliký kostel, dříve hřbitovní, s protimočovou mříží, divnou cibulí na věži a s vchodem do trpasličího podzemí. Vratislav je totiž plná malých sošek trpaslíků, které jsou pozůstatkem protikomunistického odboje. Místní v osmdesátých letech (Klíčová slova: stanné právo, stávka, Gdaňsk, Solidarita) šli do ulic a jakoby na oko slavili Den dětí převlečení za trpaslíky se shromažďovali a hlučeli. A tak byli zatýkáni a vymlouvali se, že nařízení zákazu spolčování se týká lidí a ne trpaslíků. Toto jaksi přetrvalo a přetavilo se v instalaci malých trpaslíků vždy nějak reagujících na místo jejich umístění. Na náměstí jsme se ještě mrkli do staré radnice, je fakt veliká a je to takový komplex s věžičkou uprostřed Rynku. Před ním je na dlažbě velký znak města a býval tam strom československo-polského přátelství. Za komunistů tam okolo něj byla i benzínová pumpa a jezdila tam auta. Po roce 1993 bylo náměstí přestavováno, strom pokácen a jsou tam tři takové malé javory. (asi javory). Stará radnice je dnes muzeem. Poblíž stojící nová radnice má v přízemí hospodu, prý připomínanou už ve středověku a dělají tam vlastní pivo. Ještě jsem neměl tu čest. Tak snad jindy. Mamka od Wojcka koupila jeho průvodce v češtině, když se s námi loučil a my šli někam na kafe. Hledal jsem tu pivnici, kde jsme byli loni a měli tam pivko Space sheep. Našel jsem ji – dost náhodou – ale měla ještě zavřeno, tak jsme na Solném náměstí šli do restaurace, kde nás teda slečny moc obsloužit nechtěly (divný, zmalovaný, neříjemný, vůbec tam bylo míň hezkejch holek než loni), dal jsem si pivko a mamka kafe Diabolo (oboje strašné a drahé), potom jsme šli na nádraží volným krokem přes park okolo divadla. V parku probíhal právě festival romské hudby a na lavičce dva pánové zamyšleně dumali nad šachovou partií. U nádraží jsem si koupil lahváčka na cestu a jako dárky něco sladkostí pro sourozence a s mamkou jsme zasedli přímo v odbavovací hale (pěkná opravená stavba ve stylu anglické neogotiky) do kavárny, kde jsem si dali pořádný hrnek dobrého kafe a ujedli něco ze zbytku zásob. Já si ještě kousek dál koupil zapiekanku a s velkou spokojeností jsme vyjeli domů.

Cesta domů byla pocitově delší, z mé strany trochu usmrkaná kvůli alergii, a byli jsme dost uchození a nevyspalí. Domů jsme se dostali okolo desáté hodiny, kdy nás na mostě v Kolíně ještě chytil lehký deštík, ale to už nevykolejilo dobrý pocit z výletu. Ještě bych tam jel jednou.

Jeden poctivej Mathey ve Wroclawi

 

Trpajzlíci hasiči

Romale rap - moc se tam nepaří, ale preluduje se fest

See you next time! (Jan XXIII.)