Přeskočit na hlavní obsah

Suchej únor


Stalo se, že jsem se rozhodl jeden měsíc nepít alkohol. Proč? Bylo toho víc. 

Slýchával jsem, že bych bez piva a hospody nemohl vydržet, že jsem závislej. S tím jsem se nechtěl smířit a říkám: Ho! Ho! Ukážu ti, že měsíc vydržím.

Dalším důvodem bylo, že jsem chtěl taky trochu ušetřit. Leden a před tím Vánoce byly poměrně náročné. Tak bylo třeba ubrat plyn. 

A nakonec jsem se chtěl trochu zamyslet, zabádat, něco přečíst. Pohnout s disertací a tak. 

Osud mi do cesty vložil několik zkoušek, kdy jsem měl odolat. Otevření nových budov fakulty, tam bylo tolik lákavých Pilsnerů, narození dětí mých kamarádů (Kuba má Antonína a pan F. má Zoru). Sem tam příležitostné narozeniny (Brožák). A hlavně kulaté našeho prezidenta CC.  Výlet do Plzně za projektem, posezení u Salzmannů. To byly zkoušky, kde jsem musel vydržet o vodě, čaji, kávě, limonádě. Co já vypil v Praze zázvorových limonád. 

Ale, stálo mi to za to?
Odpověď zní, jednoznačně ano. Někteří chlapci mi ze škodolibosti posílali obrázky, jak popíjejí různě po republice. Inu, musel jsem se tomu ze srdce zasmát. Rošťáci jedni! Ale vydržel.  Jsem tedy rád, že závislý nejsem. A ušetřil jsem? Asi ano, ale stav mého konta je shodně mrzký jako byl předešlého měsíce. A s tím zamyšlením a disertací? Malinko jsem pohnul a knihy četl. Tedy ano. Mělo to smysl, očekával jsem asi větší. Ale důležité je vědět, že to jde. Nyní můžu se svou disciplínou začít systematičtěji pracovat. Byla to skvělá zkušenost ten suchej únor. Zítra skočím po práci na jedno a promyslím, co dál. 

Psáno na lávce u Labe v Kolíně
Pro anonymního čtenáře posílám obrázek mých kachních společníků. 





Štítky:

Komentáře

  1. Anonymní4. března 2015 v 12:37

    Myslím, že o závislosti nepadlo ani slovo, až tak kruté nařčení by nikomu z úst nevypadlo. Spíš to byla nevíra, že člověk, který prakticky třeba i čtyři dny v týdnu tráví v hospodě, dokáže bez tohohle vydržet měsíc. A taky v tom byla zvědavost, zda se bude pijáckému kolektivu vyhýbat úplně, nebo to zkusí o limonádě jako někteří jeho přátelé(?). Narozdíl od nich ale aktér suchého února nebyl vystaven posměchu, naopak byl za lehce očistné rozhodnutí chválen, uznáván. Ano, nepít je ctnost, ale jen pokud je to dočasné. Permanentní nepijáctví jest pokládáno za úchylné, odsouzení hodné. Ale aby to nebylo tak kritické. Gratulace, žes to opravdu vydržel, to ano. Hec zafungoval k velké radosti mnoha přihlížejících.
    Anonymní čtenář

    OdpovědětVymazat
  2. Zubajz5. března 2015 v 8:01

    Děkuji uctivě, anonymnímu čtenáři. Věřím, že jej kachny, jejichž jména jsem úspěšně zapomněl, tak kdákaly jedna přes druhou, potěšily.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Za malířem Milešovky a /píčis/ ve sklenici

Drážďany 2015 I začíná se cesta do Drážďan. Začala klasicky hekticky, po poklidné kávě ze své zánovní moka konvičky na ještě zánovnější plotýnce jsem při balení zjistil, že nemám Kulturní pas (Kulturpass). Ještě nedávno ležel na stole. Všecko jsem prohledal, vyházel, přeházel, ale nemohl ho najít. Já zuřil! Byl jsem na sebe tak naštvanej, že jsem si chtěl při nejmenším nafackovat. Řešení bylo jediné, zkusit Infocentrum, jestli maká i ve svátek (bylo 17. listopadu, úterý, tudíž volno v práci). Odjezd se posunul. Dole na Míráku bylo v „Íčku“ naštěstí otevřeno. Tomáš Jeník alias Tomiš, chlápek, co studoval KHR nejdéle ze všech, tam seděl a dělal muže za pultem. Z dálky mě viděl, zdravil a nabídl mi v tom deštivém dni kávu. Vysvětlil jsem mu situaci a požádal o Kulturpass. Dostal jsem jej a brzy jsem už stepoval na zastávce a čekal na dvaapadesátku. Dorazil jsem na Hvězdu a Honza s Terezou se už vypravovali. Za chvilku jsme už seděli v autě na cestě směrem do Drážďan. Měl jsem připr
2 komentáře
Další informace

Mezi bestiemi bez tváře

Zasloužená   Nejbezpečněji se cítím v knihkupectví nebo v hospodě. Nejlépe v antikvariátu a v pivnici. Tam vím, co asi tak nastane, jak se ostatní chovají, jak se chovat a něco si vždycky vyberu. Tak jsem si sedl do Vodoucha. Potom, co jsem hodinu brouzdal bez duše anonymním dopoledním Žižkovem, hledal útočiště, až ho našel v antiku asi 300 m od hospody. Tady mi listováním pomalu tál čas jak jarní sníh. Koupil jsem si paměti Chagalla a čtu si. Devět minut po otvíračce je tu patnáct lidí. Čtyřicet minut po otvíračce je narváno. Mám jen pivo – vypadám jako exot. Až přijde pan L., dáme jídlo, další piva a budem vypadat normálně. Konečně. Všude kolem jsou lidi bez tváře. Plečnik byl prostě kádr - krásnej kostel.  
Okomentovat
Další informace

Za Husem a přeci jinak

Dny evropského kulturního dědictví jsou fajn. Mám je z cyklicky se opakujících kulturních akcí skoro nejradši. Moc rád vzpomínám na takový víkend 2014, kdy jsem tyto akce trávil v Ústí. Tradičně se s mamkou a sestrou účastním celodenních exkurzí, které pořádají Památky pro život, Muzeum v Kolíně a místní historici. Letošní sraz byl až od desíti na Husově náměstí, trošku jsem myslel, že se podíváme do Wallenfelsova kostela husitské církve, ale v programu to zařazeno nebylo. Tak snad příště. Kostelík je to moc pěkný postavený na počátku třicátých let podle projektu Vladimíra Wallenfelse (Kotěrova žáka). Symbolicky stylizuje holubici připravenou ke vzlétnutí. Cílem nebyl kostel, ale pomník. A to ne ledajaký, Husův pomník navržený Františkem Bílkem. Pomník byl odhalen v září 1914. Je to trochu unikát. Veliké soše předcházel návrh v malém provedené. Bílek si myslel, že jej prostě zvětší a bude to stačit. Žel to vypadá trochu jako pindík. A představa, že byl naproti radnici hned ve
1 komentář
Další informace