Malý Dobroň, když mu bylo šest, rád chodil do knihovny a chtěl se vzdělávat. Problém byl v tom, že neuměl číst, uměl se akorát podepsat a uměl skoro bez postranních koleček jezdit na kole. Ale v knihovně si našel hezkou obrázkovou knížku plnou písmenek a přinesl si ji na stůl k oknu.
Knížka byla plná písmenek a obrázků různých uměleckých děl a fotografií různých pánů v tmavých oblecích. Jak tak na knížku Dobroň koukal, zjistil, že písmenka nerozluští a to jím hluboce otřáslo. Nevěděl, co dál.
Knížka byla ale hodná a bylo jí Dobroňe líto. Přemýšlela, jak to udělat, aby mu všechno to, co sama ví předat. Protože byli u otevřeného okna, poprosila knížka vítr (tak, jak to umějí jen knihy), aby chvilku nefoukal, aby se malému Dobroňovi chtělo spát. A stalo se, zanedlouho již malá hlavička spočinula na rozložitých stranách dobrotivé knížky. Znovu knížka poprosila vítr o pomoc a s jeho pomocí hladila svými stránkami malou dětskou hlavičku a mocným zaříkadlem se mu dostala do snu.
Malému Dobroňovi se pak zdálo toto:
MÖBELNOM
Píše se rok 1860,
německý lékař profesor Schrank, učinil nenadálý objev.
Na vlastnoručně zkonstruovaném mikroskopu objevil nový melanom. Projevuje se prorůstáním nábytku v potních oblastech lidského těla. Nejčastěji v podpaží. Ojediněle na ohanbí, což na rozdíl od prvně jmenovaného výskytu, může přinášet pestré komplikace v močení a styku pohlavním. Později bylo zjištěno, že tato Schrankova anomálie je původem cizopasník, proto se jiný profesor Egon Erwin Tisch rozhodl, přehodnotit diagnózu melanomu na möbelnom, aby tímto podobným názvem učinil za dost lékařské vědě a nemátl aktivní a senzace chtivou veřejnost. Möbelnom se šířil velmi rychle zejména v tesařském a truhlářském prostředí. Zlom nastal, když se jím nakazil hrabě von Fichte. Zámožný mecenáš umění a milovník historických sbírek. Vlivem své popularity v rámci jednotící se německé říše byl jeho stav velmi bedlivě sledován dokonce i samotným císařem Fridrichem. Hrabě von Fichte trpěl trvale rostoucím möbelnomem v oblastech podpaží a lebky. V podpaží mu mezi ochlupením prorůstala celkem roztomilá stolička. Problém byl v lebeční oblasti, vlivem nošení paruky se hraběti Fichtemu velmi potila hlava a brzy po zjištění Möbelnomu v podpaží mu z hlavy začala okázale vystupovat židle, která se ve stáří rovnala malému trůnu. Archivní výzkum toto tvrzení podpořil pomocí jedné z nejstarších dochovaných fotografií, na které hrabě von Fichte nosí na hlavě svého vnuka Alfréda Leopolda usazeného v dřevěném polstrovaném křesle na hlavě hraběte. Mnozí aristokraté si hraběcí nemoc vyložili jako boží prozřetelnost, kterou Nejvyšší ukazuje pravé ambice hraběte, tudíž německý trůn a přestali se s ním stýkat. Z českého prostředí se zachovali drze i naši obrozenci, když hraběti k narozeninám poslali výtvarně ztvárněný výtisk Krále Lávry od Havlíčka Borovského, což hrabě nesl s velikou nechutí a obřadně plivl na vyobrazení Palackého a takto ošetřený obraz obrozencům expresně poslal.
Duo profesorů Dr. Stuhl a Dr. Hocker se o hraběte na konci 19.věku starali a snažili se kmetovi ulehčit. Díky rostoucí váze lebeční zátěže, nemohl již hrabě vzpřímeně chodit. Rovněž pohyb v interiéru byl nesnadný, protože se do většiny dveří nevešel. Byl svým stavem nakonec donucen odstoupit ze všech veřejných úřadů. Snad každý lékař se pokoušel výrůstky odřezávat. Leč to způsobovalo takovou bolest, že to nepřicházelo u hraběte v úvahu. Mnozí prostí lidé, podobnou radikální léčbu podstoupili a přežili, leč za pár let se jim zpravidla möbelnom vrátil. Odříznutý nábytek byl pak považován za plnohodnotného člena rodiny, protože předchozí živitel si k němu zpravidla vytvořil nepřekonatelnou citovou vazbu. Tyto skříně a stoly pak získávaly svá jména. Mnohdy si takto ze sociologického hlediska vyzkoušeli mateřský cit i muži.
Hrabě nakonec zemřel, aniž by se svého handicapu za živa zbavil. Byl pohřben po odříznutí trůnu i s ním do rodinné hrobky. Nicméně dlouhodobé pozorování přineslo řadu vědeckých poznatků, které Stuhl a Hocker shrnuli v převratné knize. Dřevo a my. V této studii přednesli příklad nejmenovaného truhláře, který onemocněl möbelnomem v oblasti konečníku. Znovu v podobě stoličky. Truhlář, byl vášnivým rybářem, tudíž mu defekt v jeho koníčku přišel velmi vhod, nemusel si brát s sebou k řece posezení. Profesoři po náhodném objevení jeho vady – při výživné koupeli v Mohanu – jej za úplatu přesvědčili, aby se léčil, prospěšnost léčby mu dokazovali mnohými ošklivými příklady, kdy möbelnom vyrůstal i z jiných ne tak prospěšných částí lidského těla a velmi vadil. Dělník souhlasil. Profesor Stuhl krátce na to objevil závratnou myšlenku. Již nějaký čas se zabýval entomologií. Na truhlářovu stoličku nasadil hmyz. A zázrak byl na světě. Pilořitka černá (Xeris spectrum) za pár měsíců skutečně začala nad dřevem vítězit. Profesos Stuhl se pak stal velkým distributorem dřevokazného hmyzu a po té, co podobně léčil i jiné příslušníky patricijských rodin, byl povýšen do šlechtického stavu. Doktor Hocker se na radu přátel věnoval mykologii a i on prorazil se svou metodou mykologických preparátů ve formě plísní a hub. Již se svého podobného povýšení nedočkal nečekaně zemřel na počátku 20. století. Mykologicko-entomologická léčba (mykent) se stala převratnou vědeckou disciplinou a po čase se podařilo möbelnom zcela vymýtit. Jen v ojedinělých případech se objevuje dnes výhradně u kostelníků a restaurátorů. Ovšem dnešní poučená veřejnost je již bez problémů schopná si zavádět hmyz a houby na poškozená místa sama, jmenovaná povolání navíc nemají o podobné medikamenty v poslední době nouzi.
Vedlejší účinky hmyzu a hub jsou dány jejich fyziognomií, brouček často zaleze i tam, kam nemá a naopak mnohdy vyleze rovněž, kudy nemá. Houby mají pro změnu zvlhčující účinek, což může působit psychologické potíže a mít v době těsně po vyléčení u pacientů hydrofobní následky.
Léčba je vždy dlouhá a rovná se vlastně trvalému boji mezi dřevem a škůdcem. Při správné aplikaci škůdce a pobytu ve speciálních lázních je úspěšnost zahubení dřevotvorného uměleckého řemesla velmi vysoká.
A malý Dobroň Kulhavý po probuzení rozuměl všem obrázkům v té dobré knížce a velice se tomu divil.A bylo mu hezky.
Knížka byla plná písmenek a obrázků různých uměleckých děl a fotografií různých pánů v tmavých oblecích. Jak tak na knížku Dobroň koukal, zjistil, že písmenka nerozluští a to jím hluboce otřáslo. Nevěděl, co dál.
Knížka byla ale hodná a bylo jí Dobroňe líto. Přemýšlela, jak to udělat, aby mu všechno to, co sama ví předat. Protože byli u otevřeného okna, poprosila knížka vítr (tak, jak to umějí jen knihy), aby chvilku nefoukal, aby se malému Dobroňovi chtělo spát. A stalo se, zanedlouho již malá hlavička spočinula na rozložitých stranách dobrotivé knížky. Znovu knížka poprosila vítr o pomoc a s jeho pomocí hladila svými stránkami malou dětskou hlavičku a mocným zaříkadlem se mu dostala do snu.
Malému Dobroňovi se pak zdálo toto:
MÖBELNOM
Píše se rok 1860,
německý lékař profesor Schrank, učinil nenadálý objev.
Na vlastnoručně zkonstruovaném mikroskopu objevil nový melanom. Projevuje se prorůstáním nábytku v potních oblastech lidského těla. Nejčastěji v podpaží. Ojediněle na ohanbí, což na rozdíl od prvně jmenovaného výskytu, může přinášet pestré komplikace v močení a styku pohlavním. Později bylo zjištěno, že tato Schrankova anomálie je původem cizopasník, proto se jiný profesor Egon Erwin Tisch rozhodl, přehodnotit diagnózu melanomu na möbelnom, aby tímto podobným názvem učinil za dost lékařské vědě a nemátl aktivní a senzace chtivou veřejnost. Möbelnom se šířil velmi rychle zejména v tesařském a truhlářském prostředí. Zlom nastal, když se jím nakazil hrabě von Fichte. Zámožný mecenáš umění a milovník historických sbírek. Vlivem své popularity v rámci jednotící se německé říše byl jeho stav velmi bedlivě sledován dokonce i samotným císařem Fridrichem. Hrabě von Fichte trpěl trvale rostoucím möbelnomem v oblastech podpaží a lebky. V podpaží mu mezi ochlupením prorůstala celkem roztomilá stolička. Problém byl v lebeční oblasti, vlivem nošení paruky se hraběti Fichtemu velmi potila hlava a brzy po zjištění Möbelnomu v podpaží mu z hlavy začala okázale vystupovat židle, která se ve stáří rovnala malému trůnu. Archivní výzkum toto tvrzení podpořil pomocí jedné z nejstarších dochovaných fotografií, na které hrabě von Fichte nosí na hlavě svého vnuka Alfréda Leopolda usazeného v dřevěném polstrovaném křesle na hlavě hraběte. Mnozí aristokraté si hraběcí nemoc vyložili jako boží prozřetelnost, kterou Nejvyšší ukazuje pravé ambice hraběte, tudíž německý trůn a přestali se s ním stýkat. Z českého prostředí se zachovali drze i naši obrozenci, když hraběti k narozeninám poslali výtvarně ztvárněný výtisk Krále Lávry od Havlíčka Borovského, což hrabě nesl s velikou nechutí a obřadně plivl na vyobrazení Palackého a takto ošetřený obraz obrozencům expresně poslal.
Duo profesorů Dr. Stuhl a Dr. Hocker se o hraběte na konci 19.věku starali a snažili se kmetovi ulehčit. Díky rostoucí váze lebeční zátěže, nemohl již hrabě vzpřímeně chodit. Rovněž pohyb v interiéru byl nesnadný, protože se do většiny dveří nevešel. Byl svým stavem nakonec donucen odstoupit ze všech veřejných úřadů. Snad každý lékař se pokoušel výrůstky odřezávat. Leč to způsobovalo takovou bolest, že to nepřicházelo u hraběte v úvahu. Mnozí prostí lidé, podobnou radikální léčbu podstoupili a přežili, leč za pár let se jim zpravidla möbelnom vrátil. Odříznutý nábytek byl pak považován za plnohodnotného člena rodiny, protože předchozí živitel si k němu zpravidla vytvořil nepřekonatelnou citovou vazbu. Tyto skříně a stoly pak získávaly svá jména. Mnohdy si takto ze sociologického hlediska vyzkoušeli mateřský cit i muži.
Hrabě nakonec zemřel, aniž by se svého handicapu za živa zbavil. Byl pohřben po odříznutí trůnu i s ním do rodinné hrobky. Nicméně dlouhodobé pozorování přineslo řadu vědeckých poznatků, které Stuhl a Hocker shrnuli v převratné knize. Dřevo a my. V této studii přednesli příklad nejmenovaného truhláře, který onemocněl möbelnomem v oblasti konečníku. Znovu v podobě stoličky. Truhlář, byl vášnivým rybářem, tudíž mu defekt v jeho koníčku přišel velmi vhod, nemusel si brát s sebou k řece posezení. Profesoři po náhodném objevení jeho vady – při výživné koupeli v Mohanu – jej za úplatu přesvědčili, aby se léčil, prospěšnost léčby mu dokazovali mnohými ošklivými příklady, kdy möbelnom vyrůstal i z jiných ne tak prospěšných částí lidského těla a velmi vadil. Dělník souhlasil. Profesor Stuhl krátce na to objevil závratnou myšlenku. Již nějaký čas se zabýval entomologií. Na truhlářovu stoličku nasadil hmyz. A zázrak byl na světě. Pilořitka černá (Xeris spectrum) za pár měsíců skutečně začala nad dřevem vítězit. Profesos Stuhl se pak stal velkým distributorem dřevokazného hmyzu a po té, co podobně léčil i jiné příslušníky patricijských rodin, byl povýšen do šlechtického stavu. Doktor Hocker se na radu přátel věnoval mykologii a i on prorazil se svou metodou mykologických preparátů ve formě plísní a hub. Již se svého podobného povýšení nedočkal nečekaně zemřel na počátku 20. století. Mykologicko-entomologická léčba (mykent) se stala převratnou vědeckou disciplinou a po čase se podařilo möbelnom zcela vymýtit. Jen v ojedinělých případech se objevuje dnes výhradně u kostelníků a restaurátorů. Ovšem dnešní poučená veřejnost je již bez problémů schopná si zavádět hmyz a houby na poškozená místa sama, jmenovaná povolání navíc nemají o podobné medikamenty v poslední době nouzi.
Vedlejší účinky hmyzu a hub jsou dány jejich fyziognomií, brouček často zaleze i tam, kam nemá a naopak mnohdy vyleze rovněž, kudy nemá. Houby mají pro změnu zvlhčující účinek, což může působit psychologické potíže a mít v době těsně po vyléčení u pacientů hydrofobní následky.
Léčba je vždy dlouhá a rovná se vlastně trvalému boji mezi dřevem a škůdcem. Při správné aplikaci škůdce a pobytu ve speciálních lázních je úspěšnost zahubení dřevotvorného uměleckého řemesla velmi vysoká.
A malý Dobroň Kulhavý po probuzení rozuměl všem obrázkům v té dobré knížce a velice se tomu divil.A bylo mu hezky.
Komentáře
Okomentovat