Přeskočit na hlavní obsah

Za pivovary Širvanšáha

Zaha Hadid - taková vsuvka mezi piva


Tak nějak po letech jsem si řekl, že rozvířím stojaté vody této stránky a to trochu netradičním reportem z mé již třetí kavkazské cesty a tentokrát na téma pivo.  Připojeny budou i fotografie našich vypitých kousků, neb jsem se snažil každou značku si vyfotit. Jedinou, kterou letos vyfocenou nemám je stálice gruzínských piv – NATAKHTARI – pojmenováno je podle městečka severně od Tbilisi, kde mají prý velmi kvalitní vodu, stáčí ji i jako místní minerálku. Tohle pivko mají v Gruzii skoro všude a nezklame. Jelikož pivo na vandrech má málokdy teplotu, na kterou jsme zvyklí u čepovaných kousků, musím říct, že Natakhtari se dá vypít i z teplé tak 25-30 stupňů horké z plastové flašky. A to se kurva počítá!

Navštívili jsme Rakousko, Ukrajinu, Gruzii, Ázerbájdžán a zase Gruzii v tomto pořadí. V každé zemi jsme alespoň jedno pivko dali. O českých se zde zmiňovat ani nebudu. V Rakousku na letišti jsme si čas krátili předraženým OTTAKRINGEREM – byli jsme vlastně docela rádi, že jsme jej v půlnoční čas nalezli. Ale tedy – nic moc. Zato na letišti Borispol na Ukrajině, tam Filip splašil do skla točené STARÉ MISTO – to byla změna. Minimálně do půlky bylo fakt dobrý.

V Ázerbajdžánu to chvilku vypadalo, že bude jen EFES a nebo podobné turecké „dobroty“. Ale nakonec jsme narazili i na nějaké místní zrzky. Prvním točeným byl NZS BEER u hradeb mezi historickým centrem a novější částí Baku. Výčepní vyráběla pivko za zvuků imperiální hudby (americké provenience) a v televizi běžela vojenská přehlídka azerské armády. Pak program skočil na penaltový rozstřel ruské fotbalové reprezentace proti Španělsku. Rusáci vyhráli. Ale to už je dávno. V noci mě chytla gargantuovská sračka.

Dalšími značkami v Azeru asi nejoblíbenější byly XIRDALAN žluto-bílé s takovým plamenným sluncem a AFSANA s bojovníkem na etiketě. Když bylo v ledničce v magazínu, tak jsme jedno z nich skoro vždycky brali. V krámku za rohem našeho hostelu to skoro bylo pravidlo. Párkrát jsme zkusili experimentovat. Ale nebylo to ono.

Nebyla by to návštěva Azíku bez cesty ke Kaspickému moři. Z Baku jsme místními autobusy jeli prozkoumávat Abšeronský poloostrov, zejména místní obranné věže, otisky pravěkých lidských stop a pak tágem na pláž. Celé nás vysušil opravdu velmi rozžhavený písek. Kousek od páže byla hospoda s vyhlídkou na moře a tam měli zmrzku, vodní potvory a točený FALKEN BEER. Ten teda taky za moc nestál. Jak to točí bez té pěny a v tom čtyřicetistupňovém vedru se z toho záhy stal solidní větrák. Ale samo sebou, nejhorší pivo je žádný.

V půlce vandru jsme se vrátili na východ Gruzie. Z loňska nám chyběl jeden klášter. Loni jsme navštívili Gremi, místo se zrádnými hady a letos jsme chtěli vidět nedaleký klášter Nekresi. Stojí na kopci a je od hlavní silnice, kam jezdí maršrutka, opravdu, opravdu daleko. K závoře a budce s lístky nás dovezlo auto (asi žigul) místních chlapíků, co pokuřovali u takové ruiny. Bába, co prodávala lístky, prodávala i pivo, tak jsme si čas před klášterem, a potom i po něm, krátili silným pivem s apokalyptickým názvem RAGNAR. Je to opravu pivo severského typu. Hodně hutný do toho parna. Skoro by se dalo kousat.

V Akhmetě jsme potkali šéfa krajské kachetské policie v důchodu, ale ještě před tím jsme viděli super kostelík a koupili si pivo, které po přelouskání znaků mělo název SVIANI. Je to asi jako s těmi pravými Svijany. Stojí zaprd i studené. Šéf policie nám pak koupil lahváče Staráče. Taky nic moc. A pak nás zajal pohostinstvím a nechtěl pustit.

Gruzínci nejsou úplně zvyklí čepovat pivko ze sudu do půllitru, ale zase jsou celkem zvyklí ze sudu točit do PET flašek. Tak se nám stalo, že holka ve „výčepu“ natočila pivo do PETky a to nám pak nalila do půllitru. Stalo se tak s pivkem ZEDAZENI. Neurazí a nenadchne.

Až přijedete do Gurjaani v Gruzii, připravte se na prudkou pohostinnost a zvědavost místních. Torpédovali nás dotazy, přátelstvím a nakonec i stížnostmi neustále. Tady po příjezdu tágem na autobusák jsme obstarali pivko KARVA. Vypadalo jako ice tea. Ale ta teplota z něj udělala fakt dobrej nápoj.

Tohle je, pokud si pamatuju, výčet nejosobitějších značek z letošního vandru. Samo sebou jsme ještě pochlastávali česká pivka. Ale to by tu bylo spíš nošení dříví do lesa. Ze všech mohu vřele doporučit prvně zmíněné Natakhtari. To se prostě neochodí. A je jedno, jestli ty značky vlastní Heineken, nebo Carlsberg, nebo nějaká další obří korporace. To jsem nezkoumal a je mi to nějak už jedno. Na vandru platí: Mít pivo, je základ. Studený je lepší. A vždycky, vždycky se dopíjí.

Předražený letištní lahváč
Předražený letištní točený



První točený ve sklepě
Ucházející kousek


Plážové točené
Klasicky natočené Natakhtari u nádraží


Ragnarok, těžký jako Thor
SVIANI


Není to ICE TEA
To je bojovník
Fakt pěknej kostelík nad Akhmetou

Tak ahoj, my zase někdy přiběhneme

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jednooký kreslí a cestuje a je mu zima a pak se vrátí, aby maloval.

Mám rád cestopisy, dobrodružné cesty a prostě chlapíky, co si umí poradit. Protože asi sám takový nejsem. Už od dětství, kdy mi táta četl převyprávěné příhody Odyssea a Tarzana a pak jsem si o tom četl sám. A sám jsem si vymýšlel příběhy a různě je obměňoval. A tak jsem se ve svých hrách a duševních sněních přidával k Tarzanům, Odysseům, Luku Skywalkerovi, Supermanovi a Batmanovi a jako jim pomáhal a byl k užitku. No a jednou, už později, kdy moje duševní příběhy a sny nabyly nových dimenzí, přečetl jsem si na koleji v nějakých novinách, že v Teplicích vystavují obraz Záliv smrti. Že ho namaloval jistý Payer. To se psal rok, bratru 2005 možná 2006, asi by to šlo dohledat, ale nač se zdržovat s přesností. O obraze je možné dočíst se tady . Naživo jsem dílo neviděl. Ale udělalo to na mě dojem, ta velikost plátna a ten popis celé scenerie. Beznaděj.  Byla to doba, kdy jsem ještě neměl moc internet a na Wikipedii se často psalo, že článek je pahýl. A o Payerovi jsem věděl jen to, ...