Ve městě porcelánu, ale tak nějak bez porcelánu

Dóm a střešní krajina

Na Mikuláše 2015 vypadalo ráno Ústí, jako by leželo v Mlžných horách. Když jsem vyrážel v osm na vlak, nebylo vidět ani na krok. O hodinku později v okolí Žernosek mi přijde, že se to moc nezměnilo. Sudetsky podzimní, vlezlé počasí. Člověk by den nejraději strávil v posteli. Dnes se nespalo dobře. Budil jsem se celou noc, zdály se divné sny. Až na jeden, ten poslední ten byl fajn. Bylo to o královně Třezalce v šedé bundě a černých kalhotách stoupající do kopce na hrad. Stoupal jsem taky, jinudy, ale stále jsem ji měl na dohled, překvapilo mě, jak jde přímo svahem, že tu udýchá. Prostě, je dobrá. Já šel po cestě. Přes nějaká stavení, skoro jako chaty. Měl to být hrad Blansko, ale vypadalo to úplně jinak. Byly tam nádherné výhledy, vyfoukané nebe. Teda do určité výšky, než jsem přišel nad mraky. Chvilku jsem šel přes dům, kde bydlel jeden manželský pár, ve snu je kdosi jmenoval. Zvláštní, šel jsem přitom sám. A ve snu mi ten kdosi vyprávěl, že před nedávnem ten pár stěhoval matraci, uklouzl na zápraží (které bylo umístěno nad srázem) a spadl dolů. Oba se zabili a jsou prý kdesi v mrazáku. Dům jsem prošel. A stoupal dál. Nahoře bylo o poznání chladněji. Byl tam malý svah a rostly tam červené stromy. Pod nimi seděla Třezalka a hřála se u ohně. Zkoušel jsem na ni bafnout, ale viděla mě, oběhla k zemi skloněné větve a chtěla překvapit mě. Nakonec jsme se tedy nepřekvapili, ale zasmáli se. Respektive já ji mile zaskočil, protože nečekala, že mě uvidí. Smála se. Šla nahoru na nějakou služební cestu. I královny chodí na služebky. A najednou jsme byli na té mýtině s červenými stromy ale v boudě. Dřevěné boudě, kde seděl starosta jednoho města a jeho místostarosta a vařili v hrnci čaj. Přivítali jsme se a já se pak probudil. Zazvonil mi budík a lekl jsem se, byl čas na ranní zamyšlení a sestřihy severoamerického hokeje.

No a teď ve vlaku jedu po čtrnácti dnech do Středočech a bilancuji včerejší studentskou jednodenní exkurzi do Míšně. Byla to tradiční exkurze před Vánoci okolo Mikuláše. Kuba ji každoročně pořádá ve spolupráci s prof. Roytem. Tyto výlety si nenechávám ujít. Jsou fajn. Ale překvapilo mě, že Kuba tvrdil, že jsme v Míšni už byli. Já si to vůbec nepamatuji, asi jsem chyběl. Poslední Míšeň jsem zažil na gymplu, to jsme tu určitě byli, ale jeli jsme do porcelánky, nepamatuji si moc to město. V dnešní době s digitálem jde všecko lépe rekonstruovat, tehdy jsem na to dost kašlal. A jak si na nás tak vzpomínám, asi jsme si to udělali pěkný.

Moje první míšeňská fotka, se mi to prostě líbilo

Vyjeli jsme ráno v osm, řídil nám chlápek ze Sportbusu, malej fousatej, vypadal jak Asterix. Seděl jsem s Davidem, který s sebou vzal i maminku. Od prvního je David šťastným strýčkem. Sestra Petra má malého Ondřeje. Cesta ubíhala velmi svižně. Na hranicích, kde jsme očekávali kontroly vzhledem k uprchlíkům, stáhl Asterix okénko, řekl: „studenta čeka“. Němečtí celníci pokrčili rameny a naznačili – jeď. Jeli jsme. A asi za hodinku a čtvrt jsme byli v Míšni. Zaparkovali u Labe. Cestou bylo docela hezky, byl krásný východ slunce a na místě bylo taky ještě pěkné počasí. Došli jsme společně k dómu, kde se slova ujal Royt. Dostali jsme hutný dvouhodinový příval informací. Musím si je nějak sesumírovat. Vyšli jsme ven a pršelo. Šlo se tedy vedle do Albrechtsburgu. To byl totální historizující nářez, ale už jsem neměl sílu, maximálně na první patro, druhé bylo hodně interaktivní a bylo o porcelánu a třetí o architektuře a stavitelství. To by mě zajímalo, ale už jsem měl hlad a žížu. Respektive v hlavě mi preludoval duet Glühwein & Bratwurst. Ještě jsme obešli kostel sv. Afry, ale bylo zavřeno. Nezbylo než poslechnout tělo a duši ulevit. Dali jsme si svařáka, wursta a pak ještě s Honzou a Terezou zašli do příjemné hospůdky na jejich Míšeňského mečíře (Meißner Schwerter), což je zajímavé místní pivko. A pak již do Ústí na skok Na Rychtu a na steak.

Ten míšeňský dóm, je naprosto unikátní. Tedy, pozor, párkrát vyhořel a je z velké části restaurován v devatenáctém století. Otřel se tu i Godfried Semper. Každopádně je současný gotický styl až další fází a výsledkem přestavby z románské baziliky, která je snad zachována v hmotě stavby. V jedné místnosti jsme byli. A pak tam všechny slohové fáze gotiky, největší podíl měla pozdní gotika ze čtrnáctého století. Takové ty plaménkové kružby, velká okna. Podobné jako Heilmannův kostel v Mostě. Zaujala mě hlavně přístavba k západnímu průčelí, právě pozdně gotická, která sloužila jako pohřebiště Wettinů. Lží tam i Zdena (Sidonie) dcera Jiřího z Poděbrad manželka jednoho z nich. Ti Wettinové zbohatli na dolech z Krušných hor. Tak měli vliv a často usilovali i o český trůn. Nejslavnější období měli za Fridricha Augusta (August Silný), to byli i králi v Polsku. Zajímavé pro mě bylo, že rod stále existuje, nějak jsem myslel, že už vyšumněli. A v tom jejich pohřebišti byla jedna tumba a několik menších náhrobků v zemi. Celá přístavba skrývala gotický ústupkový portál. S červenou polychromií, byly tam plastiky – narození Krista a nahoře druhý příchod v podobě posledního soudu. Místnost byla lemována sochami králů na příporách, mělo to monumentální charakter. K této přístavbě ještě gotické byla připojena čistě renesanční prostora s renesančním edikulovým portálem a štukovou výzdobou uvnitř. Na stěně byl obraz od Cranacha. To bylo z období, kdy byli Wettinové luteráni.

V lodi kostela byly dva oltáře s motivem klanění tří králů, to mělo imperiální podtext a pak příběh svatého Kříže se zajímavou ikonografií centrálního panelu. Kde je dole ve dvou výjevech zobrazen předobraz kalvárie nahoře. Dole byl zlatý had a oběť Abrahamova a nahoře tedy ukřižování. V lodi byla také pozdně gotické oktogonální křtící kaple s bohatou výzdobou s příporami, listovým a sochami. Dělaly to ty nejlepší ruce. Bylo to v tom kostele opravdu pěkné.

Albrechtsburg se interpretuje o dost obtížněji. Je to velmi na oko udělaná expozice se spoustou informací. Za 4 € (samosebou s Kulturpassem, dóm m stál s tímto dokumentem 2,5,-) toho tam je opravdu hodně. Strašně zajímavé je tam točité schodiště. Mám podezření, že je dvojité. Celý prostor má gotický ráz, ale malby jsou velmi romantizující. Royt povídal, že už k tomu chybí jen zpěv Nibelungů od Wagnera. Byly tam výjevy z německých dějin. A že to byla teda prda. 

Tak Sasko, zase příště ahooj. 

(Fotky jsem vůbec neupravoval, jsou spíš na ilustraci) 

Oltář s výjevem ukřižování a obětí Abrahamovou a Zlatý had na kříži

Původní Westwerk. V tympanonu první příchod, nad ním druhý příchod

Renesanční edikula

I na bačkory v Albrechtsburgu přišlo

Schodiště

Jeden porcelán, aby se neřeklo

 

Pod Afrou lavička na odpočinutí