Earnan v bitvě u Kolína

Selfíčko s Earnanem

Na svatého Václava vyšlo letos pondělí. Tedy fajn věc, protože to znamenalo prodloužený víkend. Byl jsem u mamky v Kolíně. Venku svítilo sluníčko a všechno lákalo, opustit ty čtyři stěny bytu a  vyrazit ven. Mámě se taky chtělo jít, nebo jet, na krátký výlet. Jenomže, my než se vypravíme, to je jako vrabci z Čech. Nakonec bylo dohodnuto, že pojedeme na malou obchůzku po okolí Kolína. První destinací měla být nově opravená vodárna, druhou Křečhoř, památník bitvy u Kolína.
Stavili jsme se autem pro sestru. Honzi klasicky zůstal doma pařit, skajpovat a koukat na YouTube. V plánu bylo prohlédnout si vodárnu a její okolí. Sestra vzala Earnánka a vyrazili pekelným tempem, až to bylo trochu nepříjemný. Bohužel nápad, projít že, mělo víc Kolíňáků, mnohem víc, a žádný z nich neopomněl s sebou vzít psa. Náš malý jezevčík je žel horká hlava a sjednává si respekt i u psů o několik hlav větších. Některý to přejde, některý žel nikoli. Tak jsou procházky s ním vždy plné ostražitosti.
Naposled jsem byl u vodárny před mnoha lety. To byla mamka s Klárou a bráchou někde u moře na dovolené. Tenkrát jsem v Kolíně přespal a zaléval kytky. Tak jsem se šel projít. Tehdy jsem taky myslel, že dojdu až k pomníku v Křečhoři. Nakonec jsem to tenkrát vzdal někde v polích a vrátil se. Tehdy v okolí vodárny skoro ni nestálo, bylo tam snad nějaké hřiště a zahrádkářská kolonie. Labyrint plotů, chatiček, políček. Kolonie zůstala, vodárna prošla generální obnovou. No, a co přibylo? Domy. Bytová zástavba – strašně moc domů, řadovek, bytovek. Kolem vodárny je park. Proto tolik lidu. Od mladých párů nejistě se osahávajících na lavičkách, přes zmiňované, obligátní pejskaře, po všetečné důchodkyně.

Vodárna

Od kolonie (vodárny) vede cesta k Radovesicím, k bývalé zatopené pískovně (asi) zvané Peklo. Je to takový terénní zlom a ves a stromy a je tam docela hezky. Na chvilku jsme se tam ztratili v té kolonii, ale dobře to dopadlo. Cestou zpět jsme viděli odbočku, která mohla vést k vodě. S mamkou jsme se tam chtěli podívat. Z té cesty vedlo spoustu odboček, ale všechny ústily do nějakého bordelového depositu. Jen ta hlavní cesta vedla dál. No jo! Cesta ústila na malé mýtině. Tak akorát schované, že nebyla vidět, poskytovala stín v době horka a zároveň i dostatek osluněné plochy. Stálo tu několik podomácku splácaných stanů, mezi nimi bylo ohniště a opodál mezi stromy viselo prádlo. Regulérní squatt. Tam jsme radši nešli. Vrátili jsme se zpět k autu, cestou minuli všechny hafany, zejména jednoho velkého vlčáka na vodítku (ale pán ho udržel). Vyrazili jsme na Křečhoř.

Peklo

Dojeli jsme do obce přes Kutlíře, okolo Kamhajku a zaparkovali u klasicistního kostela, který dostává nyní novou fasádu. Kamhajek ani Křečhoř by asi nikdo neznal. Staly se tu vlastně jen tři věci. Narodil se tu Gustav Frištenský – zápasník, Oldřich Liska – architekt a v červnu 1757 tu zuřila bitva sedmileté války. K samotné bitvě je informací dost. Například tady.

Bojiště s Bezdězem

Prošli jsme se k pomníku, mám ho moc rád, ta křídla rakouské orlice jsou vidět z dálky a vždycky jsem na ně koukal ze silnice. Prohlédli jsme si pomník a přečetli si cedule a pomalu se všichni vraceli k autu. Mamka se ptala na tu bitvu a míjeli jsme nějakou ženskou s pitbulem. Když jsme je minuli stalo se to! Pitbul se jí vyvlíkl a vrhl se na našeho Earnana. Chytil ho pod krkem a házel s ním. Náš pejsáček ryčel, mamka křičela, sestra křičela a pani se vrhala po svém psovi. Já na to koukal a pak jsem chytil toho pitbula za obojek a přitáhl. Pitbul začal chroptět a nakonec našeho pustil. Ten jak byl najednou volnej, tak se vrhl na agresora. Paní se sebrala a už si svého vzala a táhla ho pryč. Já chytil Earnana a v náručí jej odnášel. Dost vičel. Ale nebyl stisknutej ani pocuchanej. Celý den byl pak Earnan úplně mimo. Furt kvičel, když na něj kdokoli sáhl, máma a sestra byly vyděšené. No, málem jsme měli po psovi. Ale dopadlo to dobře. Za pár dní byl zase jako dřív. Mamka ještě pak skočila k veterináři, ten změřil teplotu, dal nějaké uklidnění a bylo všecko v pohodě.
Mamka pak měla dohru s paní, volala na obec a setkaly se. Paní přispěla na veterináře. Co bylo dost  divný, když povídala, že její manžel se celé situaci smál. Tímto je pro mě pěknej hulvát a primitiv, protože máma se sestrou z toho měly fakt šok a kdyby se Earnanovi fakt něco stalo, asi by se divil. No, doufám, že už se to nebude opakovat a už na nás nebo na mamku nikdo nezaútočí.