Agrokultura

V Tatcích ve Středočeském kraji stojí hřiště. Místo, kam jsme na sklonku komunismu a počátku nové doby chodili s vrstevníky trávit čas. Nehrály se tam žádné hry, vyjma obligátního fotbalu, spíš jsme se tam setkávali a socializovali. Stála tam taková podivná konstrukce z vláknocementových (nebo azbestových?) vlnitých desek na takové trubkové konstrukci. K čemu to vlastně mělo sloužit nevím, snad aby během fotbalu nepršelo na kola, protože zápas se odtud sledoval dost blbě. Tady se hojně ručkovalo a skákalo z trubky na trubku, houpalo se, přitahovalo, machrovalo a všelijak blblo. Vedle toho byly staré kabiny. Spartánské zázemí tateckého fotbalového týmu. (Asi půl sezony jsem byl taky jeho členem jako mladší žák)- Za tímto stavebním souborem tekla struha, přesněji Jezírkový potok. Je tam dodnes, pramení v tzv. Jezírku za obcí poblíž kravína a teče obcí okolo hřiště k Figuře – tateckému lesíku – na Milčice. A za kabinami stálo několik stromů na břehu struhy a na větvi jednoho z nich byl uvázaný provaz a na něm jsme se houpali. Občas se stalo, že se zpuchřelý provaz utrhl a někdo si pěkně nabil o udusaný břeh, nebo rovnou spadl do potoka. Stalo se mi obojí. V potoce bylo tak deset centimetrů vody a po kolena bahna. Kdo tam spadl, pěkně smrděl. Taky jsem byl občas smrdík. Před kabinami byl plácek s tyčemi na síť na nohejbal, ale snad nikdy jsem tam síť neviděl a leta letoucí tam byly kupy ztvrdlého písku a štěrku. Na těch kupách jsme soustavně blbli a skákali na cyklouších. Dnes už nestojí z toho nic. Kabiny, trubková konstrukce ani to hřiště na nohejbal (je tam antuka na tenis). Druhou stranu hřiště vyplňovala topolová alej, dnes je taky vykácená, v jední části ji nahradily dětské posilovací stroje. Vedle této aleje stojí Kostřánkovo pole.

Kostřánkovi jsou s námi příbuzní přes babičku. Pamatuju si starou paní Kostřánkovou, jak sedávala na návsi pod památnou lípou a pozorovala, kdo přijel autobusem. Přesnou linii budu muset zjistit. Každopádně strejda Kostřánek, tak mu říkáme od dětství, jezdí od nepaměti na kole, nebo jezdil s velorexem, ale to kolo mu zůstalo. Už je to pán v letech. No a kdysi někoho napadlo, to jsem byl ještě malý a hojně jsem navštěvoval kratochvíle na hřišti, že bychom mohli pole užvat za domluvené pachtovné se strejdou Kostřánkem. A od té doby zapřahujeme vždy zjara, když už přestanou mrazíky, sazečku. Strejda Roman sedne do svého modrého traktoru, čtyři z nás sedmou na sedačky v sazečce naskládáme připravené bedýnky na speciální držáky a sází se. Babička si na sázení vždycky hodně zakládala. Když končí prázdniny anebo začátkem září sesekají bramborové natě, zapřáhne se čert za modrý traktor (tentokrát vypůjčený) a jde se vybírat. Čert je takový stroj, který funguje jako pluh, radlice zajede do řádku a nad radlicí je taková vrtule, která se točí a řádek rozmetá, s sebou vezme všecko brambory, hraboše, střepy, kameny i bordel z hřiště. Vybírání se vždy účastní dost lidí i širší rodina. Rozdají se kbelíky, košíky podobně, rozmístí se klasické pytle, a jak traktor jede, tak se po řádcích vybírá. Brambory se nahází do pytlů, odvezou, přeberou na jídlo, sadbu a krmivo. Když se sklidí brambory, tak většinou o týden později se na pole ještě zajede s traktorem a kultivátorem, často se ještě dva tři pytle nových zlatavých brambor najde.

Je zvláštní, že čas plyne a my stále každoročně tento cyklus opakujeme. Vše okolo se mění, jsme asi sedláci. Vlastně proč ne? Babička je už na pravdě Boží, Okolo našeho pole rostou novostavby rodinných domů, hřiště se mění k nepoznání. Jen my stále obděláváme naše pole stejně. Kus obilí, kus brambor, kus krmné řepy. Závan tradice, která jednou skončí, ale stejně na ni nezapomenu. 

No a takhle vypadá rozhozený řádek

Stařičký traktor, stařičký čert

Kolem bují podivné architektonické hnusy a dětské posilovací stroje.

Táta, strejda, brácha

Jedna archivní z roku 2011, táta má stejný tričko, to je dobrý, bráchové a ještě babička Květa (+ 2012)